Naqoyqatsi

Vleklým problémem podobných ambiciozních projektů je neuchopitelnost už v základní rovině. Godfrey Reggio nemá lehké spaní a nechává to proudit skrz obrazy zásadních momentů naší civilizace. Problém je nasnadě. Ty obrazy známe a bez správného zařazení jsou myšlenkově bezobsažné. Bez spojitosti je to pouze silná výpověď o hříchu a temperamentu lidstva, která se ale nesnaží položit otázku "Proč?". Hraní si s myšlenkou konzumu a následné kulturní a společenské pokleslosti je hezká metafora, ovšem opět nic nového. Film má narozdíl od výtvarného umění tu přidanou hodnotu ukotvenou v jisté subjektivnosti toho, co zdánlivě vidíme. A pro mě byli Reggio i Philip Glass jen pozorovatelé bez vlastní subjektivity. Beru to ovšem s vědomím, že jsem možná obsah sdělení Naqoyqatsi nesprávně pochopil. (30.06.2009)

Reggiova téma nemohla byť v roku 2002 aktuálnejšia, najmä, keď si spätne uvedomíme niektoré zábery (zámery?). Ale mne to celé pripadá len ako taký premakanejší 'svet v obrazoch', ktorý (nebyť krásnej vizuálnej a hudobnej stránky niektorých scén) mohol vzniknúť ako bežný produkt. Takže po takmer pätnástich rokoch som čakal čosi viac. Nie len 70%. (29.12.2007)

Závěr trilogie se zřejmě Godfrey Reggio s Philipem Glassem rozhodli udělat ve velkolepém duchu. Jako zásadní problém však vidím, že klipový ohňostroj přestane člověk po půlhodině vnímat, popř. usne. Jindy fungující Glassův hudební doprovod nenechá odpočinout a nevyhnutelně zahltí. Člověk nemá čas na vydechnutí a vstřebání závažných motivů. Záměr zobrazení postmoderního světa zcela postmoderní formou na mě moc nefungoval a jako celkový dojem se pak u mě dostavilo zklamání. Hodnotím slabými třemi poté, když jsem s úlevou a téměř třeštící hlavou vypnul přehrávač. (28.10.2011)

Po delší době jsem si zkompletoval tuhle pozoruhodnou trilogii (Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a právě Naqoyqatsi). Předchozí dvě části se mi líbily, dokázal jsem se s tvůrci naladit na stejnou vlnu a ponořit se do sledování. U poslední části tomu bohužel tak nebylo, líbila se mi nejméně a dodíval jsem se na sílu. Tvůrci se bohužel shlédli v technice a v různých obrazových filtrech. Místo úchvatných obrazů naší planety a společnosti, nabízejí rentgeny, ikony, různé technické detaily, portréty známých osobností a většinou je to v podivném filtru. Technická stránka mě extrémně rušila. Navíc opět platí, čím víc chtějí tvůrci být moderní, tím více jejich dílo zastará. Pohledy na moderní techniku o dvacet let později nikoho neuhranou. Vytratilo se pro mě tak to největší kouzlo - ponoření se do nádherných obrazů pospojovaných do fungujícího celku s výtečným vyzněním. To byla charakteristika prvních dvou snímků. Naqoyqatsi je pro mě sled odpudivých obrazů slepených do nefunkčního celku, který poselství autorů vyznít nenechá. No aspoň jsem u toho naloupal nějaké ořechy, slabé dvě hvězdy z úcty k předchozím dílům. (23.01.2022)

Proč se já, kulturní barbar, masochisticky trápím při uměleckých dokumentech, jež se s jistotou pohybují mimo oblast mého chápání? To je jednoduché. Kdybych se neprotrápil touto akademickou nudou, tak bych měl daleko menší požitek ze snímků nadšeně rozechvívajících mé filmové srdce. Pokud bych však nějakým omylem, ve své vrozené škudlivosti, vyhodil nemalý peníz za návštěvu kina a pak sledoval divoké shluky obrazců podbarvených hudbou, tak bych, poprvé v životě, sprintem opustil sál dlouho před doběhnutím titulků. (27.11.2011)