Naqoyqatsi

V poslednom diele trilógie už výborná hudba výrazne prevyšuje obraz. Ten je tentokrát silne založený na počítačovej grafike, čím sa zásadne líši od obrazu v predchádzajúcich dieloch, kedy bola snaha vytvárať pôsobivé výjavy čisto optickým spôsobom. A tento nový, digitálny obraz je poväčšine fádny, len výnimočne sa na obrazovke objaví niečo ozaj pôsobivého (napr. športové zábery ako z druhej časti Olympie, Oslavy krásy (1938)). Čo ešte stojí za zmienku, je vložená symbolika, z ktorej sa mi najviac páčili nasledujúce výjavy: burzoví makléri vs. gambleri, umelo vytvorené celebrity zobrazené ako digitálne postavy, výjavy zobrazujúce moc peňazí. či vplyv šoubiznisu. (05.01.2022)

Pre mňa osobne časť z celej trilógie, ktorá sa vyšplhala na piedestál veľkoleposti. Jednotlivé zábery diváka hypnotizujú a nútia ho zamyslieť sa nad všetkým, nad ľudskou civilizáciou, technikou, ktorá neprináša úžitok, ale bezprostrednú skazu, strachom prenechať miesto hodnotnejším kultúram. Obrazy plynú, hudba sa prelieva, zážitok je neopísateľný. Philip Glass nie je človek. A Reggio je obdivuhodný vizionár. (30.12.2009)

Úplne si uvedomujem význam slova Naqoyqatsi (civilizované násilie, vojna ako sposob života, život zabíjajúci všetko ostatné) aj to, že Glassova hudba viac kedykoľvek inokedy je práve tu na mieste. Ale značne mi komplikovala divácky zážitok, hlavne ku konci. Naštastie táto spartakiáda negativity (inak finálny dieľ ani nemožno nazvať) skončila v tú najvhodnejšiu chvíľu. Každopádne sila. 70% (21.08.2008)

Godfrey Reggio pompézně zakončil svoji "qatsi trilogii", která v různých formách konfrontovala lidstvo s přírodou. Stejně jako u předešlých dílů i v Naqoyqatsi podléhá divák čistě subjektivním vjemům, na jejichž různorodosti se podílí dosti abstraktní ztvárnění, prodchnuté hypnoticko-magickou hudbou z pera Philipa Glasse. Chvílemi až nepříjemně předimenzované záběry mohou působit chaoticky, ve spojitosti s nosným tématem filmu se ale není čemu divit. Život a technika (stejně jako život a boj a spousta jiných variant). Život v neustálém shonu, propojenosti, svázanosti, bezduché masovosti a válečné zuřivosti. A technika, která jde ruku v ruce s člověkem. Schopná mu pomoci, zároveň ho obtěžující či v nesprávných rukou stávající se věcí destrukční, přesahující rámec našeho chápání. Kdo přistoupí na režisérovu hru a nechá se unášet devadesát minut v něčem naprosto odlišném, nebude zklamán. Komu i po půl hodině bude připadat, že kouká na nekonečně dlouhý psychedelický videoklip bez špetky smyslu, může si jít raději číst. (22.03.2004)

Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Budeme se rozplývat nad Reggiovou tvorbou (jejíž impakt by byl sotva poloviční, kdyby nebylo Glassovy hudby) a to je vše. Režisér má tudíž svědomí čisté (neb stvořil, k čemu byl vnitřně puzen) a divák má o čem přemýšlet (nebo alespoň předstírat, že tak činí). Je to dobré, je to zneklidňující a mnohé odhalující. Ale, že by zase až tak moc? A jsme na začátku:Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Robert Holdstock kdysi použil metaforu seškrábnutí civilizace, bující na těle universa (vysávajíc a ničíc je) a vidlácká Pantera blahé paměti burácela: "Drag The Waters Of War Just Like Never Before" (spisovatel fantasy hororů i banda groove metalistů měli překvapivě pravdu a dokázali ji komunikovat účelněji než film cílený na mladé intelektuálské publikum). Agresivitu netřeba eliminovat, nýbrž transformovat. V intenzitu (třeba takovou jakou sluje Glassova muzika a na druhém konci spektra některé sludge kapely, či Killing Joke). V kreativitu. V hledání. V empatii. Bez uzardění i v charitu. V niterný pokoj přemáhající zlobu. V cokoli smysluplného. Toto je ryze osobní vsuvka a není míněna jako urážka Reggiových snah; prostě nesnáším ten všudypřítomný didaktický podtón (btw: Život je přece taky boj). Ale třeba se mýlím a Reggiovy pohyblivé obrázky mají větší sílu, než mi připadá. Peace. (26.09.2010)