Hlavní nádraží

„Tak co, chutnalo ti?“ - „Zdá se mi, že mám pěkně náročný hosty.“ - „To ne, Doro. Jen jeho máma prostě vařila líp.“ - „Ne. Ona nevařila vůbec.“ Isadora má psychicky náročnou práci, zapisovat diktované dopisy všemožných obsahů se může zdát být zajímavé, ale občas trochu vysilující. A největší vzrušení je, když s kamarádkou vybírá ty, které vůbec pošle. Jenže pak jí zkříží cestu malý sirotek…Líbilo se mi, jak vůči sobě obě postavy chovaly počáteční nevraživost a teprve postupně, velmi pomalu k sobě začaly nacházet cestu, a to ještě s pořádným jiskřením a konflikty. Zároveň se tu nic nezkrášluje, ani 1 z nich se rozhodně nechová dokonale, což ovlivňuje i strach a zlost. Příběh není zrovna moc veselý, to však nijak nesnižuje jeho poutavost a zároveň také výpovědní hodnotu o chabé sociální úrovni Brazílie, jak divák pozná během cesty, ale vlastně ani nemusí jít nikam daleko, už to úvodní přelidněné nádraží (plné „postradatelných“ chudáků) je hodně vypovídající. Emocionálně mě film nezasáhl tak, abych mu přiklepl plný počet, ale ty 4* mu rád dám. (10.05.2020)

Tenhle film mne velmi zaujal. Možná banální příběh? Možná naivní pohled na problémy třetího světa? Možná. Ale byl to každým coulem pohled na jinou kulturu, jiné lidi. Evropských, amerických, australských a mnoho jiných filmů jsem už viděl hodně. Jihoamerické filmy člověk vidí zřídka. Tenhle se rozhodně povedl. (17.08.2015)

Takový hezký, lidský příběh o tom, jak to může dopadnout, když se shodou náhod dostane malý chlapec k někomu, koho vůbec nezná a kdo se mu nelíbí, ale s kým musí strávit nějakou tu dobu. Jasně, dost to připomíná "Kolju", ale tady bych asi nějakou zásadní inspiraci nehledal. Prostě z toho vzešel výborný film na podobné téma. (16.10.2016)

Hledání Ježíše v současné Brazílii. V zemi nedůvěry, ztracených jistot a lhostejnosti. Dokud nejde o život, zájem každého končí u jeho majetku. Čas tento stav změnit, vyrazit na cestu a během ní… pochopit. Hlavní nádraží odlišuje od někdy agresivně jiných filmů cinema novo (dozvuky kulturního šoku z Macunaímy) univerzální srozumitelnost, která pro někoho může splývat s podbízivostí. Salles klade nekomplikované otázky nekomplikovaným způsobem. Příběh je pro něj stěžejní. Svou rodnou zemi jako by objevoval společně s diváky a postavami, což má své opodstatnění, neboť dětství trávil v Evropě a studia v Kalifornii. Díky „průřezové“ povaze žánru road movie s ním procestujeme pěkný kus Brazílie. Z velkoměsta až na konec světa. Kulisy se mění, lidé méně. Nejsou šťastní, ale naději jim Salles neupírá. I když takový pohled na třetí svět vnímám jako naivní a nevěrohodný, rád jsme se na dvě hodiny nechal unést. 80% (24.05.2011)

Hlavní nádraží je příběhem takřka archetypální nesourodé dvojice – malého nedůvěřivého dítěte, jehož nedůvěra je časem obměkčena, a starší nevrlé osoby, jež se ukáže býti mnohem „lidštější“. Známe to třeba z (Cassavetesovy i Lumetovy) Glorie. Anebo tak trochu i z Kolji. I v příběhu roztomile hubatého Josuy, jemuž tragicky zahyne matka, a postarší lživé, ale očividně dobrosrdečné Dory, jejíž jedinou společnicí je kamarádka Irena, je nám jasné, že ke sblížení nesourodé dvojice dojde. Film Waltera Sallese však vedle poněkud sentimentálního příběhu nabízí i možnost k zamyšlením takřka osudovým – jak důležité jsou životní jistoty a jak snadné je o ně přijít, jak neočekávaná jsou setkání a rozchody, jak intimní příběhy nabízí anonymně uniformní lidská sídla... (16.08.2005)