Hlavní nádraží

Keď som videl Hlavné nádražie prvý krát pred mnohými rokmi s mamou, tak si pamatám, že celý film preplakala. Je to lepšie, ako keby preplakala nejaký tuctový gýč, ale zároveň treba Sallesovi priznať, že útočiť bezprostredne na city divákov mu ide dokonale. Predvídateľné rozprávanie prebieha na pozadí ilustrácie ťažkej sociálnej situácie v Brazílii, ktorá sa odvtedy asi len v málom zmenila. Obrovské množstvo obyvateľstva je negramontné a je to vďaka poňatiu filmu aj dôvod k ďalšiemu dojatiu. Výstavba nových štvrtí pripomína skôr kurníky pre nemysliacu drobež (žiadne ploty znamenajú menšie súkromie) a staré paneláky vo veľkomestách úle, o to viac nami však jednotlivé osudy ich tragických obyvateľov pohnú. Od miery dojatia bude potom závisieť aj vaše hodnotenie tohoto veľmi pekného filmu. 70%. (05.11.2013)

Hlavní nádraží je příběhem takřka archetypální nesourodé dvojice – malého nedůvěřivého dítěte, jehož nedůvěra je časem obměkčena, a starší nevrlé osoby, jež se ukáže býti mnohem „lidštější“. Známe to třeba z (Cassavetesovy i Lumetovy) Glorie. Anebo tak trochu i z Kolji. I v příběhu roztomile hubatého Josuy, jemuž tragicky zahyne matka, a postarší lživé, ale očividně dobrosrdečné Dory, jejíž jedinou společnicí je kamarádka Irena, je nám jasné, že ke sblížení nesourodé dvojice dojde. Film Waltera Sallese však vedle poněkud sentimentálního příběhu nabízí i možnost k zamyšlením takřka osudovým – jak důležité jsou životní jistoty a jak snadné je o ně přijít, jak neočekávaná jsou setkání a rozchody, jak intimní příběhy nabízí anonymně uniformní lidská sídla... (16.08.2005)

Hledání Ježíše v současné Brazílii. V zemi nedůvěry, ztracených jistot a lhostejnosti. Dokud nejde o život, zájem každého končí u jeho majetku. Čas tento stav změnit, vyrazit na cestu a během ní… pochopit. Hlavní nádraží odlišuje od někdy agresivně jiných filmů cinema novo (dozvuky kulturního šoku z Macunaímy) univerzální srozumitelnost, která pro někoho může splývat s podbízivostí. Salles klade nekomplikované otázky nekomplikovaným způsobem. Příběh je pro něj stěžejní. Svou rodnou zemi jako by objevoval společně s diváky a postavami, což má své opodstatnění, neboť dětství trávil v Evropě a studia v Kalifornii. Díky „průřezové“ povaze žánru road movie s ním procestujeme pěkný kus Brazílie. Z velkoměsta až na konec světa. Kulisy se mění, lidé méně. Nejsou šťastní, ale naději jim Salles neupírá. I když takový pohled na třetí svět vnímám jako naivní a nevěrohodný, rád jsme se na dvě hodiny nechal unést. 80% (24.05.2011)

Road movie, ve kterým hraje 60 letá unavená bába? To si asi těžko dovedem představit. A přesto Hlavní nádraží road movie je - a dobré. Dora a kluk k sobě výborně jdou a je fakt zábava je při jejich dobrodružstvích pozorovat. Člověk jim přeje, aby se jim povedlo dostat ve zdraví do cíle a také pohled na Brazílii všedních dnů bez pozlátka karnevalu v Riu je pro našince, který si furt stěžuje, co má a nemá, hodně zajímavý. (27.02.2016)

„Tak co, chutnalo ti?“ - „Zdá se mi, že mám pěkně náročný hosty.“ - „To ne, Doro. Jen jeho máma prostě vařila líp.“ - „Ne. Ona nevařila vůbec.“ Isadora má psychicky náročnou práci, zapisovat diktované dopisy všemožných obsahů se může zdát být zajímavé, ale občas trochu vysilující. A největší vzrušení je, když s kamarádkou vybírá ty, které vůbec pošle. Jenže pak jí zkříží cestu malý sirotek…Líbilo se mi, jak vůči sobě obě postavy chovaly počáteční nevraživost a teprve postupně, velmi pomalu k sobě začaly nacházet cestu, a to ještě s pořádným jiskřením a konflikty. Zároveň se tu nic nezkrášluje, ani 1 z nich se rozhodně nechová dokonale, což ovlivňuje i strach a zlost. Příběh není zrovna moc veselý, to však nijak nesnižuje jeho poutavost a zároveň také výpovědní hodnotu o chabé sociální úrovni Brazílie, jak divák pozná během cesty, ale vlastně ani nemusí jít nikam daleko, už to úvodní přelidněné nádraží (plné „postradatelných“ chudáků) je hodně vypovídající. Emocionálně mě film nezasáhl tak, abych mu přiklepl plný počet, ale ty 4* mu rád dám. (10.05.2020)