Černé duše

Áno, je to antická tragédia. Pričom by nemusela byť. Ale to je tak, keď tu máme troch bratov, pričom každý je typologicky rozdielny a ten najviac poctivý má syna, ktorý by sa rád stal dôležitým členom mafie. A je tak horkokrvný, že spustí lavínu udalostí, aká sa už nedá zastaviť. V podstate ani nemám objektívne čo vyčítať, len mi boli viac menej všetky postavy nesympatické, ocitol som sa v prostredí, v ktorom by som v živote nechcel stráviť ani minútu a navyše ma ani sledovanie tohto prostredia a konkrétnych postavičiek príliš nebavilo, pričom gangsterky máme radi práve preto, že toto prostredie môžeme sledovať z dostatočného odstupu. Tu tento faktor nezavážil. (25.04.2020)

Máme tu tři bratry, přičemž dva se věnují kriminální činnosti a třetí se snaží svou rodinu držet mimo, což se mu bohužel příliš nedaří. Hezky natočené, solidně zahrané, ale příšerně nudné. Mafiánské prostředí je tady spíše jen naznačené, takže na nějaké vyhrocené konflikty mezi jednotlivými klany můžete de facto zapomenout a víc než o cokoliv jiného se jedná o rodinné drama. Problém je, že to příliš nefunguje ani v téhle rovině. Tvůrci pojali pnutí mezi bratry spíš decentně, takže, když to trochu přeženu, je to víc o pohledech než o vyhrocených hádkách. To, co přijde v závěru, je sice s dosavadním průběhem příjemně kontrastní, ale předchozí dlouhé chvíle to vymazat nedokáže. Škoda. 40% (24.02.2018)

Celkom zaujímavo natočená talianska mafiánska dráma, ktorá s citom poukazuje na mafiánske pomery a aj to, ako títo ľudia často končia. Od prvých málo zaujímavých scén až po poslednú, ktorá tak trošku zobrala dych, to bolo naozaj poctivo natočené. Nevyhlo sa to hluchým miestam, ale v rámci európskej kinematografie ďalší slušný kúsok. 65 % (31.05.2017)

Filmy z prostředí organizovaného zločinu (úmyslně nepoužívám termín mafiánské filmy či gangsterky, protože Munzi se rozhodně o tenhle žánr nepokusil, šlo mu v zásadě o rodinné drama z prostředí kalabrijské ngdranghety) se obvykle natáčí třemi způsoby. V prvním se ozývá střelba a výbuchy náloží, v druhém se hodně mluví a intrikuje a ve třetím dominují zachmuřené mlčenlivé tváře a dlouhé významné pohledy. Černé duše spadají do třetí kategorie, což by samo o sobě nepředstavovalo vážný problém. Znám řadu snímků plných několikaminutových záběrů zachycujících muže jdoucí po ulici nebo vykonávajících banální činnost a přesto při tom máte stažený zadek a vzrušením ani nedýcháte. Mají totiž atmosféru a umí pracovat s napětím. Munzi ale neumí vtáhnout diváka do svého světa ani zatraktivnit prostředí a vyvolat zájem o postavy. Vyhýbá se jakýmkoli prvkům, které by ho přibližovaly populární kultuře, a směřuje svou nabídku na festivalové prostředí a klubovou scénu. Jeho film je pomalý, což opakuji samo o sobě nepředstavuje problém. Problémem je, že v kategorii baví-nebaví spadá do škatulky nudy. To, co rozehrává, umí dnes kterákoli epizoda seriálů produkce HBO nebo Netflix a umí to prodat v nepoměrně přitažlivějším balení plném nápadů a zajímavých scén, aniž by přitom rezignovala na umělecké ambice. Celkový dojem: 45 %. (26.04.2020)

Italové přece uměj gangsterky daleko, daleko líp. První půlku ti tvůrci nedaj ani čichnout k postávám, žádná scéna, nic podle čeho by sis vytvořil (a) vztah ke komukoli. Dialogy záživny asi jako sprchovej gel (Zabili ho u kostela. To jim nedarujeme) . Když nebyli schopný vytvořit atmosféru, dát filmu tempo, dynamiku, cokoli...měli si tvůrci alespoň pomoci hudbou, ale i na to se vyflákli. V druhý půli se sice najde pár scén, který bych pozval na pivo, ale i tak docela zklamání. (01.06.2016)