An - Zen a lívanečky

Cesta k upokojeniu duše vedie cez počúvanie príbehov iných. Málokedy cez okaté dávanie najavo vlastného príbehu, nech je akokoľvek smutný, či úspešný. Počúvanie iných vedie totiž k dvojakému uspokojeniu - počúvaného i rozprávajúceho. Nech je ním iný človek, zviera, či zrnko fazule. Cesta k uspokojeniu tela vedie cez jedlo pripravené s láskou. Dostal som chuť na lievance s fazuľovou pastou v tieni sakury. Podané z rúk pani Tokue. P. S. V súvislosti s filmom som sa dočítal, že dodnes v Európe existuje posledné leprosálium (zariadenie izolujúce pacientov nakazených leprou od okolia). Nachádza sa v Rumunsku, v okolí mestečka Isaccea (bývalého hraničného mesta Rímskej ríše). Umiestnené je v budove bývalého kláštora. V roku 2020 tam je 22 pacientov, posledný z nich tam bol privezený v roku 1981. (17.12.2020)

U japonského dramatu je taková jistota, že to bude něco unikátního. Zde tedy žádná výjimka. Film se sice ze začátku nese nejistým směrem a těžko říct, zda půjde jen o vaření, či o něco víc, každopádně i tak zajímavým způsobem paralyzuje a jemně vnáší do průběhu děje i nějaké to drama, pojednávající právě o malomocenství. Hezky, realisticky a melancholicky vyobrazeno. 80% (18.12.2016)

Pomalu plynoucí film, který se točí okolo přípravy tradiční japonské sladkosti "dorayaki" a zároveň sleduje lidské osudy hlavních postav. Kiki Kirin se mi v roli "vlezlé" japonské babičky nejdřív nějak nepozdávala, ale po chvíli jsem pochopila, o co jde, a hned mi její postava byla sympatičtější. Nerada bych tady spoilovala, ale můžu říct aspoň to, že se jedná o film o předsudcích, o nalézání radosti i v těžkých podmínkách, a taky o tvoření lidských pout. Moc pěkný a čistý film, který nám připomíná, že není dobré okamžitě soudit lidi, dokud je nepoznáme a nenahlédneme do jejich nitra. (Viděno na palubě letadla společnosti Delta.) ~(4,0★)~ (20.03.2016)

Tenhle film je sladký a dlouhý jako příprava „an“ - tajuplné sladké pasty z červených fazolí. Ten český název je trochu moc přeplácaný, ale zenové to je. Mám rád jídlo a filmy o jídle. Příprava „an“ je pomalé a důkladné umění jako taiči a už jen sledovat její přípravu je meditací. Ten film láká jako sladká vůně „an“. Do bistra a do života. Japonské „Babí léto“. (06.09.2017)

Taký pomalý citlivý príbeh o troch osamelých ľuďoch, ktorých osudy sa pretnú v jednej malej pekárni v ktorej sa pripravujú japonské lievance. Sentaro je mlčanlivý vedúci s temnou minulosťou. Stará babka Tokue má za sebou ťažký život s chorobou, kvôli ktorej dlho žila v izolácii od väčšiny ľudí a tak s veľkou radosťou začne pomáhať v pekárni. A postavou trochu naviac, ktorá nemá veľa priestoru je mladé dievča, ktoré pekáreň pravideľne navštevuje. Priateľstvo ktoré spolu nadviažu zaplní prázdne miesta v ich srdci. Aspoň dočasne, keďže sa jedná o tradičnú dojímavú melodrámu. Film má fakt pomalé tempo ale zároveň podmanivú atmosféru a postavy som si hneď zamiloval. Páčil sa mi hlavne vzťah medzi Sentarom a babkou a dojímavé finále ma emocionálne úplne dostalo. Napriek pomalému tempu a štedrej stopáži to je presne ten typ filmu u ktorého to nevadí a prial by som si aby trval aj dvakrát dlhšie. Štýlom mi tento film pripomína nádherné filmy aké toči Hirokazu Koreeda. Možno aj kvôli tomu, že tu hrá jeho obľúbená herečka Kirin Kiki z ktorej vyžaruje obrovská dobrosrdečnosť. Objektívne to je tak za 4*, ale keďže mi film tak dokonale sadol, tak dávam aj nadšenú piatu hviezdičku. Nenapadá ma nič, čo by som filmu vytkol. Dokonca aj Masatoshi Nagase, ktorého som v komente k filmu The Hidden Blade tak veľmi skritizoval za absenciu charizmy, mi tentoraz svojou mlčanlivosťou k tej postave dokonale sadol. 10/10. (24.04.2019)