VOD (1)
Obsahy(1)
Renomovaný íránský tvůrce se ve svém druhém snímku natočeném v rámci nuceného domácího vězení proměnil v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými klienty nabízí vytříbeně kritický pohled na íránskou společnost. Panahí tu bez jakékoli sebelítosti a s odzbrojujícím humorem nastoluje otázku, jak se má chovat umělec v zemi, která mu neumožňuje svobodu projevu. S kamerou připevněnou za předním sklem svého vozu natočil Panahí film výmluvnější než mnohé sociopolitické studie. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (68)
Mám vůči starýmu pánovi úctu, obzvláště kdykoli si vzpomenu, jak si u nás režiséři stěžují, že mají mizerné tvůrčí prostředí, nicméně ten film mě napadl ze strany, kterou jsem nečekal. Šel jsem do toho jako do formálně minimalistické sondy do prostých Íránců a od poloviny jsem dostal polopatickou vysvětlovačku o cenzuře a nesvobodě, která si vypomáhá ...... no hádejte..... malým dítětem, které se ptá na různé věci. To sice dokážu za určitých okolností akceptovat, ale ty okolnosti zahrnujou alespoň jednu vybuchující helikoptéru a tyhlety věci, ne osmdesátiminutovou jízdu tágem. ()
Několik kamer úmístněných na palubní desce taxi je sice z nouze ctnost, ale současně dost geniální nápad (podle mě by to fungovalo i u režiséra, který točit smí). Panahí ukazuje město, myšlenky lidí, jejich charaktery (vkládá jim do úst mnoho "nepromítatelného"), přičemž dokáže být osobním a v jedné chvíli se prostřednictvím jedné z postav téměř fyzicky dotkne diváka. Lidé takoví, jací jsou. Nápaditý konec. ()
Při vší úctě k osobě a tvorbě Džafara Panahího, jeho snímek Taxi Teherán neobdržel prestižní cenu z velkého festivalu pro výjimečné umělecké kvality, dokonce ani pro mimořádnou společenskou výpověď. To, co popisuje v mikropříbězích svých klientů, je v převážné většině okruhu jeho diváků dávno známo. Festivalová porota jednoduše chtěla upozornit na svízelnou situaci autora, kterého se režim stůj co stůj snaží umlčet. Taxi Teherán je malý film a vzhledem k Panahího současnému postavení a okolnostem natáčení ani být jiný nemůže. Nevyčítám mu to, ale plynutí času jsem si během sledování uvědomoval a právě tohle (ne)pohlcení považuju za dělítko mezi slušným a výborným filmem. Když srovnám Taxi Teherán s takovou emocionální peckou, jako byl Rozchod Nadera a Simin, nemůžu jít na víc jak 3 hvězdičky. Mimo jiné proto, že se režisér svým tempem a neochotou střihat neliší od svého okolí. Co se naopak ocenit dá, je schopnost nenápadně zachytit pro režim nepříjemné skutečnosti a režimní pokrytectví. Přes nenápadnost a zdánlivou zdrženlivost je to film navýsost politický a provokativní. Celkový dojem: 60 %. ()
Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. ()
Taxi Teherán je k tomu vskutku i pomerne dosť zvláštny titul v dvojakom význame, a to jednak v ňom zároveň i na poli inkognito vystupoval, ako povedzme dajaký t a x i k á r - iránsky filmový tvorca - Džafar Panáhí, ktorý v tom čase mal zakázané od vlády akékoľvek tvorenie v rámci umeleckej činnosti, resp. nakrúcanie filmov, a tak tým pádom akože "úplne potajomky" umiestnil i niekoľko ozaj maličkých kamier do svojho »žltého taxíku«, aby azda následne [z]dokumentoval nielen príslušné exteriérové okolie výhradne len prostredníctvom optiky automobilu s občasne i s mobilom v ruke, ako typický šofér v akcii; čiže naprosto postupným spôsobom naberal rôznych pasažierov so zväčša len triviálnymi problémami, ktorých vozil po teheránskom okolí, a jednak zase momentálne teraz asi ani neviem zrejme napokon správne posúdiť, čo bolo vlastne v «danej veci» buď zinscenované, alebo taktiež iba čisto spontánne - autenticky prevedené; v podstate najmä vďaka čomu mám i akési celkovo predsa trocha viacej zmiešanejšie pocity, čo si mám teda myslieť o titule, ktorý vznikol pod akýmsi rúškom tajomstva; skrátka: pravdepodobne sa najskôr jednalo len o priamu kombináciu dokumentu & hraného filmu, čo bola celkom prijateľná forma podania správy o autorovom reálnom probléme... • Určite tento daný príspevok mal svoju výpovednú hodnotu v tom zmysle, že ako sa totižto asi môže cítiť autor v štáte, ktorému jeho vlastná krajina zakázala tvoriť, a práve preto sa o tom snažil podať i nejakú kľúčovú správu, ktorá nám aspoňže ozrejmí príslušnú situáciu ← a podľa mňa to i napriek tomu jednoznačne niečo podstatného malo do seba, aj keď na druhej strane to na mňa súčasne miestami pôsobilo i naozaj akosi zvlášť mätúco. ()
Galerie (25)
Photo © Jafar Panahi Film Productions
Zajímavosti (1)
- Zlatého medvěda 65. ročníku Berlinale za tento smínek přebrala neteř autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání. Její strýc si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. (Zdroj: MF DNES). (hippyman)
Reklama