Poslední přesun

Mohl to být český Stalker a další Bartoškova životní role... nebýt technologicky nedokonalé kamery a asi tria Dvořák+Koller+Hladík (kteří by měli za svou hudbu vrátit peníze a všem protagonistům se jít po kolenou omluvit, protože takhle zkurvit film jsem už dlouho neviděl). V pětadevadesátém to pro mě byla pecka, dnes už pár věcí prostě nepřekousnu. (21.08.2012)

Psychedelická divoká devadesátá se dost podepsala na této postapo scifi.. Ale ne, že by to bylo na škodu! Dost dobrá práce s prostorem a napětím, ani ty logické kiksy a nedořešenosti nejsou tak úplně zásadní. Skvělý vtípek, kdy ve vojenském skladišti mezi vyrovnanýma brašnama s plynovýma maskama, termoskama a ešusema naštosované sošky Oscarů.. (25.03.2011)

Rozporuplný a svérázný pokus o české komorní postapo a zároveň moje nostalgická vzpomínka na svého času populární pražské kino 64 U Hradeb, ve kterém jsem kdysi tuhle fantasmagorickou zajímavost viděl. Z oné pravěké projekce jsem si dodnes pamatoval jen komicky drsňáckého Mrkvičku v křiváku zasněně vzpomínajícího na hamburgery a lolitku sprostou jako dlaždič ("Nelítej tu jak píchlá šprcka!"). Jsem rád, že jsem se konečně dokopal k repríze, protože viděno dnešníma očima a z více úhlů, nabývá tahle filmová kuriozita dalších rozměrů. Samozřejmě ze spousty hledisek je Poslední přesun poloamatérská chujovina nehodná hlubšího rozboru, postavy i jejich repliky a dialogy jsou trapné až na půdu (to se týká hlavně jelimánkovského Frice a malé Novákové), jejich vulgární mluva působí jaksi nepřirozeně, křečovitě a zvuková stopa je nechutně a nepochopitelně zaprasená ohavnou kytarovou kakofonií (Koller & spol.). Na druhou stranu ale v zaprděném českém prostředí vcelku ojedinělý a tím i záslužný počin, perfektní lokace (lomy, vojenské újezdy, jeskyně, štoly, kanály, betonová sklepení a kryty), interiéry jsou i dobře barevně nasvícené, syrová a vcelku záživná atmosféra a koneckonců i (ve svých rolích) skvělí Bartoška a Mrkvička. A i když film (hlavně jeho scénář) ponejvíc připomíná víkendový nadšenecký výtvor party kámošů, v porovnání se všelijakými Kolji a jiným podobným komerčním svinstvem musím zaokrouhlit vysoko nahoru a hlasitě zvolat: "Jen houšť a víc takového menšinového bizáru!". Nejlepší dialog: "Co je vám?" "Umírám, ty kreténe!" (24.05.2019)

Poněkud surrealistické postapo je vystavěno na silném základu tajemné atmosféry, která je trvale přítomná. Bez explicitního zobrazení násilí se daří prakticky soustavně se vracet k jedné ze zásadních otázek filmu, zda je možné si v boji o holý život zachovat svoji lidskost. To, co činí tento snímek mimořádným, není pouhá absence násilí, ale hlavně nadhled, s jakým obě hlavní postavy jednají. Především Plesnivec je vybaven břitkým humorem, který nesčetněkrát sklouzne až k sarkasmu. Hanzlík dokázal nejen vybudovat a po celou dobu udržet výbornou atmosféru, ale neopomněl svým postavám dát i filozofický přesah a na prvotinu takřka mistrně využít zkratky. (24.03.2023)

Sci-fi (? fakt?) o tom, jak si čtyři lidi vlezli do labyrintu betonových chodeb, vybavenýho komplet vším, co by člověk mohl potřebovat k životu. Přesto totální apokalypsa, protože se jim tady nikdo nedělal s hambáčema. Tři postavy tak aspoň měly o čem hovořit. Ta čtvrtá si žila svým životem filozofa a čaroděje a dávala tomu jiný, místy skutečně zajímavý rozměr. Dávala tomu náznak křídel, která by to vynesla ze sklepa filmové provenience alespoň do prvního patra. Jenom Barťákův Plesnivec na to ale nakonec nestačil. A následná trudná filmografie Kryštofa Hanzlíka napovídá, že to tehdy nebyla nešťastná náhoda. (06.07.2016)