Až na dno

Až na dno ...….. na dno a dřeň opravdových emocí, zamilovanosti, odloučení, zoufalství, touhy žít, milovat, chápat, shledat se, pochopit proč je ten telefon hluchý, tam všude mě tenhle báječný film a jeho dva hlavní protagonisté dostali a za to se zaslouží poděkovat a vytáhnout plné hodnocení navzdory všem ostatním..... (01.01.2020)

Nechala jsem se zlákat zvučnými jmény na postu režiséra a hlavních protagonistů, a nestačím žasnout, jak tento celkem pádný předpoklad kvalitní podívané téměř vůbec nezafungoval. Romantická linka mezi Alicií Vikander a Jamesem McAvoyem sice docela upoutá, ovšem jen ve chvílích, kdy jsou spolu. Jakmile se fyzicky rozdělí, jde všechno postupně tak nějak do kopru. Snímkem prostupuje snaha o hlubší sdělení, ale obrazně řečeno, až na dno se nedostane. Ba co víc, ani se mu nepřiblíží. Nakonec tedy zbývá jediné - obdivovat krásné lokality, v nichž se natáčelo. (45%) (18.11.2020)

Objektivně je to za míň, ale já tomu tu slabou třetí hvězdičku dám, ale jen proto, že za tím podle všeho skutečně stojí Wenders a že mě ten příběh trošku zaujal. Jinak je to bohužel další důkaz toho, že už se Wenders vyčerpal a že jeho nejnovější filmy už ho ani trochu nepřipomínají. A tady je to znát snad nejvíc (ale ještě jsem neviděl Vše bude v pořádku) - a to říkám jako někdo, komu se docela líbily i Krásné dny v Aranjuez. Až na dno totiž chybí hodně - postavy jsou nepromyšlené, u dialogů je to jak kdy, první polovina mi nepřišla dostatečně propojená s tou druhou (protože z té romantické linky se tu téměř okamžitě skočí do thrillerové - kde je nějaký pořádný předěl, kruci? a pak to ve mě má vyvolat nějaký silný dojem...), je to úplně zbytečně natažené na dvě hodiny a kvůli tomu je to dost nudné... Příběh mě sice trošku zaujal a pár zajímavých scén má, ale stejně se vleče, není dostatečně promyšlený a i když to ve finále je konečně nějak napínavé, pokazí to úplný závěr, který mi přišel trochu mimo. Hlavně emočně je to celé mdlé a i když chemie mezi hlavní dvojicí nějaká je, stejně to je málo. Asi nejlepší na tom všem je kamera, která dokáže tvořit zajímavé záběry, ale ruku na srdce - Benoît Debie se svým kameramanským stylem k Wendersovi nehodí. On umí dost dobře, ale jeho styl je takový moderní, experimentální (a taky právě proto dělá především na filmech Gaspara Noého a nově i Harmony Korineho), ale Wendersovy film jsou silně poetické a zasněné - a to se obávám, že není Debieho parketa. Tady na tomhle filmu je to znát - i když je kamera slušná, vůbec to nevypadá jako film od Wenderse. Ani trochu. U Krásných dnů v Aranjuez jsem to ještě bral, to se odehrává vlastně na jedné zahradě a jednom domě, ale tady už to říct musím. Vlastně z toho starého Wenderse, z toho, kterého tak obdivuju, zůstal jen cit pro mraky. V tomhle jediném prvku jsem si řekl "ano, to je Wenders!", ale jinak? Ani náhodou. A to je sakra málo. Herecké výkony jsou taky slušné a celkově by mi to vůbec nepřišlo špatné, kdyby za tím stál jiný režisér, ale takhle? Za mě zklamání, bohužel, a to se ještě přemáhám, abych tu slabou třetí hvězdičku dal. V rámci Wendersovi tvorby to v mých očích pořád není takový pokles, abych šel níž - ale obávám se, že jestli ještě někdy Wenders natočí nějaký film, mohlo by k tomu s největší pravděpodobností dojít. A přitom z Palermo Shooting jsem byl nadšený a to je to z roku 2008... Každopádně bych stejně chtěl, aby Wenders ještě něco natočil - a úplně nejlíp aby to byla existenciální road movie. To by totiž ukázalo, jestli je Wenders skutečně bez nápadů, nebo v něm ještě něco je. Strašně rád bych si přál to druhé, ale kdo ví... EDIT: Wenders ještě něco natočil a je to mnohonásobně lepší, takže jdu s hvězdičkou dolů. Lepší 2* (17.01.2021)

Jaksi hodně na púl cesty. Námět zní jako příslib skvělého filmu. Jenže druhá púlka se rozpadne do prázda. Až to chce člověkuu udělat hned znovu a jinak. Mám taky dojem, že hlavní herci nezvládají jemný humor a jistou hravost, která jaksi u europských hercú u Wenderse vyznívala přirozeně. A oceanologická linka zestupu do hlubin je úplně nevytěžená, člověk dokonce ztrácí orientaci v tom, jestli se dívá na dúležitou scénu, nebo ne, jaký čas uběhl, kdo, proč, co, a kdy už přijde na velkou expedici. A celkově, od chvíle kdy Danny jakože roztomile skočí do vln a je u toho jakože rozkošná, spontánní a ....rozoškná, to jde s její postavou dolu vodou, až mě to u Wenderse překvapuje. Na druhou stranu ústřední pár se poznává skrz nebanální rozhovory a vzájemná něha je všudypřítomná. (19.06.2018)

"Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti. (12.05.2018)