Zelená kobra

Napínavým príbehom by som to nenazval. Všetko stojí a padá na Kinskom a jemu sa viacmenej darí pútať pozornosť v samotnom príbehu. Chválim spracovanie - práca s toľkými černochmi a polonahými černoškami dala určite zabrať a vizuálny dojem je vcelku viac než dobrý. Chýba tomu však myšlienka, väčšinou to pôsobí prvoplánovo a nejde sa do hĺbky. Hodnotenie: 60% (03.01.2014)

Exoticko-dobrodružná story Zelené kobry zapadá mezi příběhy o vášních a tragickém střetu diametrálně rozdílných kultur typu Muž, který chtěl být králem nebo Lord Jim. A jde tedy o příběh navýsost herzogovský, navíc se všemi atributy Herzogova autorského rukopisu. Když ho miluješ, není co řešit, jak se říká v jisté reklamě - a naopak. Kromě (opět vlastně herzogovsky standardního) výkonu Kinského je třeba vyzvednou kameru Viktora Růžičky - obrazová stránka Cobry verde jistě předčí i tu z Růžičkou nasnímé klasiky Tajemství hradu v Karpatech (jejíž kvality byly poněkud jinde). (27.06.2008)

„Natreli ho načierno, lebo majú zakázané zabíjať belochov.“ Od dua Herzog/šialený Kinski zbožňujem Aguirre, hnev Boží a Fitzcarraldo (Nosferata ani nie), preto som si v roku 2021 povedal, že je načase doplniť si filmové vzdelanie ich starším kúskom Zelená kobra. A tak sa aj stalo. Nezaujalo ma to, ale vravel som si, že sa to dá pochopiť, lebo sa jednalo len o akúsi predprípravu na spomínané pecky. Aké bolo mojej prekvapenie, keď som zistil, že Zelenú kobru v skutočnosti natočili až potom. O to viac nechápem, že im po tak fantastických spoluprácach z ďalšej vzišlo niečo tak divné, neuchopiteľné (v niekoľkých scénach som sa vôbec nechytal), podpriemerné a miestami až amatérske. Spočiatku som si vravel, že tomu aspoň 3* dám, ale proste to na ne nemalo. Kameramanom bol Čech Viktor Růžička (Tajemství hradu v Karpatech). (10.05.2021)

70% COBRA VERDE není jen životopisným filmem Manoela de Silvy, ale hlavně i dnes velmi aktuálním geopolitickým komentářem Wernera Herzoga. Osobně mám radši trochu meditatvnější a soustředěnější díla od Herzoga, ale chápu, že ve spolupráci s Klasem Kinskim to vždy nejde (Kinski je zde samozřejmě absolutně epochální, ale logicky si usurpuje nejvíc místa). Víc hudby od Popol Vuh bych uvítal. (20.12.2016)

Spousta hluchých míst je vyvážena několika scénami, na které člověk do konce života nezapomene. Herzogova fascinace krajinou zůstává, párkrát mi kvůli vyprahlým planinám a zástupům mrzáků připomněl Jodorowského. Nehledě na to, že je hrozně zajímavý kontext, že chvilku po tomhle snímku údajně Kinský umělecky úplně shořel, viz Herzogův dokument o Kinském - Můj milovaný nepřítel. To Herzogovo typické, těžko definovatelné transcendentálno tu prostě je a je jen na divákovi, jestli ho nechá působit. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011, původní znění) (08.05.2011)