Řím, otevřené město

Asi jsem si to ani nechtěl připustit, ale ten neorealismus má něco do sebe. Kamera, která zde zabírá dění, je neskutečně přirozená a neuhýbá ani před momenty, které mají i po tolika letech stále co říct. Hlavně proto, že se jedná o momenty velmi emotivní. Závěr jich nabízí hned několik, ale nejen kvůli němu stojí za to snímek zhlédnout. Itálie se dostala na koně. Hlavně filmově. (24.09.2014)

Řím, otevřené město je filmem o síle lidského přesvědčení, jež zde nejvíce zastupuje postava pátera Pietra. Rossellini skvěle koncipuje napětí i obraz Itálie v době nacistické intervence. Film jsem viděl úplnou náhodou. Že by Boží vůle? Další z vrcholných děl italského neorealismu, které ani na minutu nepustí. Anna Magnani a Aldo Fabrizi zde excelují! (27.09.2023)

Tenhle film je snad všude uváděn jako vzor neorealismu. Ale mně zas až tak neorealistický nepřipadal, i když přiznávám, že definici neorealismu byste ze mě nevytloukli. Ovšem viděl jsem neorealistické filmy Vittoria De Siky (Zloději kol, Umberto D.) a to byla zcela jiná káva. Ve srovnání s nimi je Řím, otevřené město jen takový slabší odvar. Nebylo to vůbec špatné, to ne, ale chyběl tomu tak nějak takový ten punc opravdovosti, abych tak řekl, jako u již zmiňovaných filmů. Čekal jsem mnohem víc. Takhle se mi dostalo jen docela slušně nadprůměrného filmu. (22.05.2006)

Těžko o tomhle filmu napsat něco, co nebylo napsáno. Ale pokud můžu osobně, četl jsem o něm hodně a měl vysoký očekávání. Film je hravě překonal, svým napětím, lidskostí, zobrazováním situací a charakterů, celým svým zpracováním a sdělením mě úplně dostal. Čirej filmovej zážitek!!! (22.02.2011)

Řím, otevřené město je klasika, která by žádnému fajnšmekrovi v seznamu zhlédnutých filmů neměla chybět. Proto jsem to i já konečně napravila. Z italské kinematografie jsem prozatím mnoho děl neviděla. Zaměřovala jsem se na tzv. zlatý fond a u mnoha filmů jsem měla rozporuplné pocity, protože pro mě prostě ony snímky nebyly takovou bombou. Obávala jsem se toho i u tohoto filmu, ale mé obavy byly liché, pro mě je Řím, otevřené město jedním z nejlepších italských filmů. Pravověrný zástupce neorealismu, u něhož si říkám, že všechny ty problémy po válce, ať už jde o zničené ateliéry či nedostatek filmového materiálu, byly vlastně přínosné. Film točen jakoby dokumentárním stylem nezaujme jen jím, ale i svým napínavým dějem, což je u filmů to, co mě většinou táhne nejvíce. Proto hodnotím Řím vysoko a těším se na další neorealistická díla, sedí mi to zatím mnohem více než takový Fellini. (17.04.2012)

Rosselliniho neorealismus bychom mohli zařadit do zprofanovaného pojmu "(filmová) klasika", stejně jako třeba Bergmanova "psychodramata". Oba dva tvořili přibližně ve stejné době, ale po poledníku je dělil celý kontinent; stejně tak jako jejich tvorbu: od epického jihu po lyrický sever. Význam obou je ale skutečně mimořádný, oba jsou dvěma pilíři moderního filmu... Víc než film, bych však chtěl okomentovat dva výroky: 1. "Dobře zemřít, není tak těžké, jako dobře žít", říká ke konci filmu páter. Ale třeba to tak není – zvlášť v pohledu našeho dnešního konzumního paradigmatu. 2. Shadwell píše (zřejmě výše): "Divák se snaží ovládat film stejně, jako ovládali fašisté Jiného – člověka" Lévinasovo pojetí "jinakosti" je pěkná, ucelená, i přijatelná filosofie. Problém je však s její aplikací, která někdy může zavádět nebo být svévolná. Ve svém profilu uvádím jiné (zcela protikladné) pojetí "dívání se na film", kterou je možno rozšířit na "dívání se na všechno". (21.12.2015)

Smutek, strach, jemný humor a naděje ve válečném filmu, který mi připomíná Krejčíkův Vyšší princip. Vynikající je Anna Magnani v roli pragmatické a statečné Piny. (23.03.2016)

ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Morálne hodnoty' ◘◘◘◘ MFF Cannes 1946 - Grand prix (10.03.2010)

Je to sice jen další z filmů s "dobou trvanlivosti", který byl nejúdernější a nejsilnější v době vzniku a v současnosti nemá kvůli obrovské konkurenci co nabídnout, takže to místy působí zastarale a někdy i zbytečně utahaně, vzhledem k tomu, že to mohlo mít lépe vykreslené postavy. Ale pořád je to (v rámci možností doby vzniku) solidní dílo, u kterého Rossellini naprosto přesně věděl, jak ho chce vést a taky to tak dokázal podat. A poslední cca třetina je hodně silná i dnes. Vůbec se mi líbí, že si to nebere servítky, snaží se to vykreslit realitu takovou, jaká tehdy byla a k dobru tomu patří fakt, že to Rossellini točil na konci války a pro něj osobně to bylo jisté vykoupení/omluva za jeho předchozí fašistickou trilogii. Sice ji natočil a možná chtěl být hlavně nestranný, ale z tohohle filmu je poznat, že vše vnímal a rozhodně se mu to nelíbilo. A já si to konečně můžu odškrtnout, protože tohle jsem chtěl vidět už dlouho. Slabé 4* (27.09.2023)

Poslední půlhodina je opravdu sugestivní... (19.05.2006)

Pomaly, ale iste gradovany dej vrcholi mimoriadne intenzivnym zaverom, avsak to co mu predchadza ma nijak mimoriadne neoslnilo. Bolo to na moj vkus prilis ukecane a oproti Nemecku v roku nula o znacny kus menej naliehave. (02.06.2008)

Příběh lidské hrdosti, odvahy a bolesti, v němž 2. polovina filmu převyšuje tu první... (19.05.2006)

Zpočátku pečlivě budovaná drama s přesvědčivou atmosférou. S blížícím se koncem již působí odfláknutým dojmem, lacině, ve výsledku až propagandisticky. Faktem je, když scénář píše půlka Itálie (Amidei, Fellini, Disnan, Negarville, Rossellini), tak to je také i tolik názorů a to málokdy není na škodu. (01.01.2020)

Bohužel... (29.04.2020)

Skončilo to trošku brzo, klidně bych u toho ještě pár minut navíc vydržel, protože to má silný příběh a hlavní SSácký velitel byl padouch k pohledání, záporňák jak má být. Film 4 * a za SSmana další navrch. (19.05.2006)

Syrový a bezprostřední film, který ani po 60 letech od svého vzniku neztrácí svou krásu. Realismus a bezprostřednost jsou však příliš často narušovány přílišným patosem, který pro mě tento film odaluje kousek od mistrovského díla a tedy plného hodnocení. To že je Řím otevřené město, alespoň pro mě, ve stínu Zloděje Kol od Siccy však neznamená že se nejedná o vynikající film, který určitě stojí za to vidět. (09.10.2009)

Skutečně první a jeden z nejlepších neorealistických filmů. Autentičnost tohoto díla spočívá i v tom, že bylo natáčeno jen pár dní po válce ve zdecimovaném věčném městě. (01.06.2005)

Neherci, reálnosť a stvárnenie šokujúcich udalostí vrátane mučenie sa vďaka Rossellinimu stali hlavným znakom neorelizmu, smeru vyznačujúceho sa dokumentarizmom. Popri sebe tu vystupovali profesionálni hereci a amatéri, ktorých obsadením dosahuje režisér vysoký stupeň autenticity. (30.05.2007)

Ta atmosféra právě skončené války čiší ve filmu z každého záběru. Tak věrohodné exteriéry jsem snad ve válečném filmu ještě nenašel. A Anna Magnani? Už tehdy muselo být každého jasné, že se zrodila jedna z nejvíce talentovaných hereček, která kdy chodila světem. Jediné co mě snad zarazilo, že zde Magnani poměrně brzy odchází ze scény, vždy jsem si myslel, podle prezentace soudobých kino-časopisů, že ji patří celý film. Pozoruhodné byly ovšem i další filmové postavy, se zvláštním aspektem na kolaborující Italku, či naopak na hrdinného kněze. Prostě smutná lahůdka.. (22.11.2015)

Škoda, že až v druhej polovici filmu sa niečo udeje, ale aj tak je to skôr konverzačka z vojnového obdobia. Podstata odboja mi nejako unikala a za lepší koniec oproti zvyšku filmu už hviezdy pridávať nebudem. –––– My, Nemci, nepochopíme, že ľudia chcú žiť slobodne. (05.06.2019)