Nit z přízraků

Že se v hodnocení rozcházím téměř se všemi, tomu tentokrát moc nerozumím (nebo už vlastně možná ano, jak se dočtete později). Ale víc mi zůstává rozum stát nad tím, že ani v komentářích ostatních uživatelů nečtu o filmu, který jsem viděla. Neviděla jsem film o výlučném géniovi, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma své sestry, a osudem žen po jeho boku je... až dokud se neobjeví... atd. atd. ***** Já jsem hlavně neviděla film, v němž by se podle pravidel narace a logiky rozvíjel jakýkoli fungující příběh. Nejblíž k popisu toho, co jsem viděla já, má ve zdejších komentářích ještě tak Matty, ale pak nechápu jeho nadšení, není-li umělým nadšením otrlce z bizarnosti za každou cenu, z rafinovaného úskoku a lsti, jimž se ale obětuje film. Já jsem se přes dvě hodiny dívala pozorně na film, v němž nefungují žádné konsekvence - na film, kde vyšinutý a nenormální zdaleka není jen hlavní hrdina, ale všechny postavy a všechny aktivity a většina scén - bez vnitřních souvislostí, bez pochopitelných příčin, bez následků - nic se nevyvíjí podle sledovatelných zákonitostí, ani časem se žádné nahlédnout a poznat nedají. Možné premisy, jak chápat, co se mezi postavami (kterýmikoli dvěma) děje a proč, padají jedna za druhou, až žádná nezbývá a nové se s přibývajícími obrazy už na ničem pravdivě založit nedají. Nelze z toho, nač se doopravdy díváme, co slyšíme a co vidíme, pochopit žádné motivace a rozhodně ne poskládat příběh a pochopit role a povahy postav. Komentáře, včetně popisu obsahu, které se snaží nám podsunout příběh, o čem film byl, jsou s viděným snímkem pokaždé neomylně v rozporu. ***** I pokud by to bylo tak, že PTA natočil maniakálně precizně neracionální snímek, který se vymyká možnosti diváckého ukotvení, zkušeného setřepání rozkomíhaného děje do pochopitelné ucelené příběhové interpretace tak, aby žádné úlomky navíc nezbyly, a natočil ho tak, že kamera i zvuk se tváří, že se na plátně odehrává jednoduchý, jasný příběh, který lze shlédnout s chápavým a ironickým vědoucím úsměvem, jaký si osvojily i hlavní postavy filmu a úspěšně ho používají ve chvílích, kdy nám musí být jasné, že jasné není nikomu nic --- pak mi ale tenhle výkon neimponuje, protože já jsem prožívala dvě hodiny soustavně eskalujících muk, jak v mojí hlavě narůstalo skladiště nezařaditelných gest, úsměvů, pohledů, úkonů, vět, reakcí, které nejsou reakcemi, atd. Včetně toho neodbytného vědomí základní nepatřičnosti, kdy vám film a všechny postavy a recenzenti a ostatní diváci tvrdí, že ten slavný návrhář dělá šaty, ze kterých si svět sedá na zadek údivem a překvapením a všechny významné dámy se můžou předtrhnout, aby jeho modely mohly nosit - a vy vidíte jeden nepovedený a nijak zvlášť přitažlivý hadr za druhým, které navíc ženským křivkám nijak nelichotí a nevycházejí vstříc. ***** Z takových zjevných rozporů mezi tím, jak se film tváří a na co se doopravdy díváme, je celé dílo utkané. V tomto smyslu chápu i jeho název: FANTHOM THREAD je ve skutečnosti FANTÓMOVÉ VLÁKNO, což by byl možná lepší překlad - nit příběhu (thread je také narativní souvislost!!), která vede chaotickou látkou jen jako, ale ve skutečnosti neexistuje. Žádná tam není. NIT - CHIMÉRA. FANTÓMOVÁ NARACE. PŘELUD PŘÍBĚHU. Příběh, který se tváří, že je, ale není. Jen všechno vzbuzuje představu, známé značky sugerují, že je. Ale nedrží pohromadě, netvoří linku. Je to falešená představa. ***** V tom případě se PTA povedl dokonalý počin, protože opravdu zmátl celý divácký a recenzní svět a já to vnímám správně: všecko a všichni se tváří, že tu máme příběh, ale on tam není. Je to fantóm, chiméra, přelud. A v tom případě byla i moje narůstající bolest hlavy, zvyšující se tlak, nepohodlí a regulérní naštvanost, že nic nedává smysl, že nelze zaostřit, soustředit se a sledovat, naprosto adekvátní reakcí. A v tom případě jediným správným hodnocením je jedna hvězda, či podobně nízká známka, protože to opravdu není film, dílo, jen chiméra, a nemá uspokojit jakožto dílo, ale rozmrzet a rozladit jako rozpadlá látka. Jako experiment PTA na divácích je to geniální počin, jako film ke sledování je to katastrofální utrpení a jsem hluboce přesvědčená, že se za svou hlavu nemusím stydět a že PTA by mi to u kávy s ironicky svůdným úsměvem potvrdil. Pokud není stejně zvrhlý a zvrácený jako jeho film a nevyšlo mu to takhle nezáměrně, při sledování jakési vlastní nemocné logiky akcí a reakcí. Ale to asi ne. Dává mi větší smysl, že si dokonale krutě vystřelil ze všech, kdo se potřebují podílet na chimérách a přeludech, aby nemuseli přiznat, že film je nahý, že to není film. *~ (24.02.2018) (méně) (více)

(spoilery) Snímek působí nekonečně jako díla Jane Austen. To klasicky nevyhledávám. Phantom Thread je skvěle nasvícený, nasnímaný a zahraný a postavy promlouvají promyšlenými dialogy. Hlavně ale film buduje příjemně bizarní dynamiku vztahů, umně propletenou snadno přístupnými podobenstvími: sledujeme muže, pro kterého jsou ženy múzami, tedy potravou pro vlastní kreativitu. Jakmile se jich nasytí, jakmile okorají, vymění je. On sám je oproti nim domněle nesmrtelný a nadřazený – myšleno svým mužstvím, géniem i fyzicky. V tomto duchu z počátku snímku sledujeme dění během snídaně, kde na manýry Woodcocka submisivně vycvičená, domestikovaná a psychicky rozebraná partnerka nabízí netečnému návrháři jídlo. On jej chladně odmítne s tím, že těžké jídlo už jíst nechce. Odmítá tak i ji. A záhy odmítá další svou múzu minulosti. Pro její věk a kila navíc. __ Woodcock je obklopen submisivitou jím hypnotizovaných žen, které plní jeho vůli a přistupují na svou podřízenou roli, kde jedinou výjimkou je jeho sestra, ukotvená kdesi mezi matkou, životní partnerkou a nejbližším důvěrníkem. Ženy jsou pro něj ale jinak pouhou jiskrou, nástrojem a ramínkem na šaty, nedosahující zdaleka kvalit milované matky, které ho hlavně nesmí vyrušovat a otravovat vlastní vůlí, bytím. Jen se jimi živí, dokud ho nezačnou svou nezajímavostí obtěžovat. ___ Když zanedlouho po zmiňované snídani Woodcock "dostane hlad", hledá ukojení své touhy v jakési restauraci – s nově objevenou chutí najde svou novou múzu, Almu. Své zalíbení v ní potvrzuje i symbolická rovina: těžká snídaně, kterou si s chutí objedná. __ Postava Almy prochází skvělým vývojem. Z počátku je jen další naivní a subimisivní obdivovatelkou, která se, sice s bolestí ale nechá, komandovat návrhářovými manýry a zacházet se sebou jako s krejčovskou panou. Časem v sobě ale nachází zpupnost. Projevy z počátku evokující slabost režisér Anderson časem nasvítí jako konání možná oddané, ale také chladné a nebezpečně sebevědomé vytrvalosti. Tu předznamenává už dialog Almy a Woodcocka z počátku jejich vztahu. Zpříma na sebe hledí. Alma se pousměje a řekne, že hru o to, kdo uhne pohledem nemůže Woodcock vyhrát. A ukáže se, že má pravdu. ___ Woodcock zanedlouho nasycen opět projevuje nechutenství. A Almu to pohne proměnit cestu stále větší poddajnosti a submisivity v pravý opak. Podbízivost ustupuje, přesycenému nabídne své sebevědomí a jed. A tím, že ho dostane na pokraj smrti, jeho učiní závislým na ní. Otočí dynamiku vztahů. Najednou je on bez ní ničím. A podlehne jí. Kouzelně motivy snímku kotví závěrečná scéna, kdy on si uvědomí, že ona ho tráví. Zkoumá ji pohledem – ale ona neuhne. Opravdu vyhrává. Woodcock se dobrovolně zakousne do otráveného jídla, aby opět zakusil bolest, blízkost smrti a závislost na Almě, a tím si oživil hlad po ní. A oba v tom bizarním spojení nachází lásku, kdy géniovi jeho partnerka strhne dominantní masku, aby tak zasytila jeho doposavad skrytou touhu – po jedu, po vlastní submisivitě a závislosti na někom, která mu dala pocítit vlastní smrtelnost. A která ho sundává z nedotknutelného piedestalu. (01.06.2020) (méně) (více)