V písku - Příslib svobody

Válečné filmy stále dokáží svým příběhem překvapit. Jedním takovým překvapením je třeba právě Under sandat. Příběh z Dánska po tom, co se stalo, když skončila druhá světová válka. To, že Němci budou demontovat protipěchotní miny na dánských plážích mě nenapadlo stejně tak, jako jsem nevěřil, že si k těm německým patnáctiletým klukům udělám nějaký vztah. Oboje se podařilo a pro mě se díky tomu tento film stal velkým filmovým zážitkem. Plus jsem si zapsal za čepec, že Roland Møller mě má v dalších filmech dost zajímat. (16.08.2016)

The Hurt Locker 1945. Hmatatelná podprahová tenze, o co minimalističtější o to důslednější studie charakterů v mezní situaci jdoucí až na kost (doslova), nečernobíle nastolené morální otázky kolektivní viny (jde o nepřikrášlené vytahování historických kostlivců ze skříní; takový dánský ekvivalent našeho vysídlování německých obyvatel) a to celé je korunováno působivými utlumenými výkony i nebývale sednoucím (a mrazivým!) hudebním podkresem. Ždímá to emoce skrze v posledních letech již trademarkovou (zdravíme Lindholma) dánskou odtažitost, která klame tělem zdánlivou severskou chladností. Opak je však pravdou, jelikož se to zadře pod kůži jako máloco. S přehledem nejlepší válečně neválečný snímek posledních let. (17.10.2016)

Emoční přesah filmu očividně většinu lidí trefil, ale mě nikoli. Měli si snad Dánové ty miny vykopat sami a sami u toho umírat? Já chápu, že zrovna ti kluci, kteří to dostali za úkol, asi za nic nemohli, ale holt byli jednou vojáci poražené strany, takže smůla. A jelikož ta emoční stránka byla to jediné co film obsahoval... 55% (14.08.2017)

Po Boji další dánské drama o válce pokračující i mimo bojiště. Schopnost pohlédnout na komplexní situaci z více perspektiv a zneklidňující morální ambivalenci Lindholmova filmu ale nečekejte. Prim dostalo hledisko Němců. Mladé německé vojáky poznáváme rovnou jako vystresované kluky, kteří chtějí přežít a vrátit se domů za svými matkami. Film je vykresluje jako nevinné oběti, které musí čelit brutalitě spojeneckých oficírů, z nichž v sobě alespoň jeden, charakterizovaný tím, že (zpočátku) nenávidí Němce (ale má rád svého psa), dokáže – pro vyvážení sil – najít trochu lidskosti. Opomenuta nezůstala žádný z nabízejících se konfliktů mezi představenými subsvěty a mikrosvěty (Němci proti seržantovi, Němci mezi sebou, seržant proti svým nadřízeným) a přítomna je většina motivů, které byste po letmém obeznámení s námětem očekávali (nelidské zacházení, bratrské pouto, otcovská figura, dítě v ohrožení). Horší je to s jejich propojeností. Vyprávění vrší emocionálně silné okamžiky, které nám nedovolují poznat postavy „v klidu“, mimo krajní situace, při nichž jde o život nebo o nervy. Prvek překvapení v jinak předvídatelném filmu zajišťuje skutečnost, že smrtící výbuch je otázkou jediného špatného pohybu, čehož Zandvliet náležitě využívá, byť ke konci už je poněkud předvídatelný. I bez přemíry sentimentu a zveličování Under sandet příliš prozrazuje snahu natočit dojemné humanistické drama, které osloví mezinárodní publikum a utvrdí vás v přesvědčení, že války jsou zlo a někdo by je měl plošně zakázat. Tolik potřebné složitější otázky, na něž jednoznačné odpovědi neexistují, film oproti Boji neklade. 70% (29.01.2017)

Věřím, že to takto asi nějak doopravdy bylo? Věřím. Kousek smutné historie, ve které po skončení druhé světové války němečtí zajatí vojáci vyčistili dánské pobřeží od pěchotních min. Film, ve kterém nikdo netvrdí, že nejlepší řešení musí být dobré. Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=bplXvG18De4 (23.11.2016)