Vtáčkovia, siroty a blázni

Jakubisko taškarisko! Poetický, patetický, politický. Každopádně pak vizuálně úžasný, surreálně alegorický, rozmařile opojný, výsostně svébytný, v nejlepším smyslu slova artistní... S okouzlující hrou těl, mezi nimiž jako ptáček vyniká nádherná Magda Vašáryová... S opět geniální hudbou Zdeňka Lišky... Bezčasně nadčasové, krásné... - - - P.S. Škoda pak jen značně nepovedeného zvuku (dobově řemeslně zkrátka mizerně provedených a namixovaných postsynchronů - například dialogy a hlasy vůbec, nepřirozeně a naprosto přehlušující ostatní ruchy), který dosti kazí celkový zážitek z filmu. Ten zvuk by si d.m.s.n. snad zasloužil v dnešní době pokročilých technologií napravit a s mistrem k obrazu jeho a slávě díla přemixovat. (Totéž když už tak pak snad i u toho Havetty a jeho Slávnosti v botanickej záhrade, možná i dalších >artových< kousků z oněch dob... ) - - - - - (Poprvé viděno kdysi dávno ve FK, znovu podruhé po letech 25.6.2008, komentář zde jako devátý - 25.62008) (25.06.2008)

A buďme jako děti, věčně nevinné, bezstarostné a bezchybné, nerozumějící složitosti světa, protože civilizace z nás dělá jenom monstra... Ale jako dobře, když pominu krátkozrakost a naivitu té myšlenky (kterou nemám náladu tady rozpitvávat, protože to dělám u každého filmu se stejným vyzněním) a budu to brát jen jako anarchistické pojetí carpe diem, tak se to celkem dá akceptovat. I s přihlédnutím na dobu vzniknu, kdy se toužilo po svobodě a Jakubisko toužil očividně po té absolutní, která nikde nemůže fungovat a kdyby se jí všichni řídili, civilizace se úplně rozpadne, ale budiž, už jsem psal, že tady to aspoň částečně dokážu pochopit. Stopáž to má dost příjemnou, ale popravdě mě ty Jakubiskovy surreální výjevy opět přišly dost kreativní, ale bavily mě jen někdy a místy jsem se u toho spíš nudil. Navíc jak to celou dobu sází na tu naprostou volnost, tak se to hodně dlouhou dobu nikam neposouvá a aby mě bavily jenom ty výjevy, na to to nebylo dostatečně... no prostě poutavé. Ale nakonec jsem z toho celkem spokojený, obával jsem se něčeho strašně samoúčelného ve stylu Sedmikrásek, ale tohle naštěstí chtělo něco říct a dokonce to i někam vedlo... Silné 3* (09.04.2022)

Slovenské Sedmikrásky, u nichž se stejně jako u Chytilové mísí rozpustilost, imaginativní hra a podobenství s vyumělkovaností, artificiálním aranžérstvím a manýrismem. Vtáčkovia, siroty a blázni, obávám se, nejsou uměním, ale nechtěně autotematickým manuálem, jak umění vytvářet - od projekce, přes inženýring, až po montáž a výstavbu. Jistě, on i super-auteur Fellini musel ze Sladkého života a z 8 ½ pragmaticky vytěsnit kauzalitu s linearitou, aby mu z toho vypadlo umění, protože udržet spontaneitu v dlouhometrážních narativních hraných filmech není dost dobře možné jen tak samo od sebe. Tomu musí i ti největší Olympani, kteří večer obcují s múzami a přes den to kroutí na celuloid, dopomoci. Jen je záhodno vyvarovati se toho, aby byl tímto - výše řečeným - nebohý divák zprudka unášen. (21.06.2009)

(84/2017) / Jakubisko je majster scény a záberu a to čo dokázal v tomto filme spolu s kameramanom Lutherom je výnimočné. Nemyslím si, že existuje slovenský film, ktorý by bol vizuálne porovnatelný, či už originalitou alebo kvalitou. K dokonalosti filmu dopomohol aj dobový kontext a tiež herci, ktorí nezabudnutelne stvorili tri klasicky bizarné a bláznivé Jakubiskove postavy. Je možné, že toto bude jeho najlepší film. (9/10) (13.04.2017)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)