Můj strýček

Tatiho filmy jsou tak lidské a hezké, že jsou pro mě skoro nekoukatelné. Ne, to jsem trochu přehnal. Pravdou je, že Tati točil filmy, ve kterých čas plyne pomalu, nic moc se neděje, žádné velké příběhy ani pointy, vyzvihuje pohodu, klid... A s tím já jako představitel mladé akční generace úplně až tak moc nesouhlasím. Ve filmech mám rád velké příběhy, velké emoce, věci, co v normálním životě nemůžu zažít. A když už se dívám na komedii, chci se aspoň smát, což se mi u tohoto filmu moc nedařilo, narozdíl od Poštovského panáčka nebo Prázdnin pana Hulota. Film rozhodně není špatný, mnoho scén mě zaujalo (například ta fontána jako vrchol snobismu, protože se pouští jen když přijdou důležití hosté), ale dvě hodiny na to koukat nemusím. (17.06.2008)

Jelikož jsem ve svém mladém věku vesměs filmově nevzdělaný, nebojím se tedy přiznat, že jakýmsi synonymem francouzského humoru byl pro mě Louis de Funés. Stále jím samozřejmě je, ale po Mon oncle už ten náhled nebude takto jednostranný. Jestli jsem v komentáři k Truffautovým 400 ranám psal, že na francouzském filmu mám nejradši příjemnost a pohlazení po duši, zde jsem si ho užil dosytosti. Bylo to samozřejmě díky postavě pana Hulota. Jeho komika je, jak zde správně píšete, postavená na tom, že je jako puritán konfrontován s moderní dobou (zde musím na okraj zmínit i moje překvapení, že takovým tématem se Tati zabýval již koncem padesátých let). Ale všímal jsem si také i nehumorných scén, kdy chce udělat nějaký dobrý skutek, ale přesto je nějak klepnut přes prsty (např. scéna u zelináře v úvodu filmu). Gagy jsou tak vypilované, že se dle mě příběh ztrácí, nicméně podtext a hlavně ten laskavá satira tento deficit smazávají. Když už jsem u toho laskavé satiry, až do dnešního dne jsem vlastně nebyl schopen definovat toto slovní spojení. Tento film ale mi tu definici vysvětlil. Zaujala mě po nějakém čase ústřední melodie filmu - určitě znáte ten pocit, kdy sice skladbu slyšíte poprvé, ale máte ji rádi, jako by jste ji znali aspoň dvacet let. Rozhodně zasloužený Oscar a Zlatá palma, já zase uděluji zasloužených pět hvězd. (22.04.2009)

Svérázný mistr v natáčení s dětmi a psy.. Zvlášť psům tu je třeba věnovat pozornost, neboť jsou nejen aktéry celé plejády rafinovaných skečů, ale bez nich by se ani neposouval děj, jsou v něm nenápadnými přídavnými motůrky a katalyzátory, a zároveň i svým pohybem rámují a prošpikovávají jednotlivé scény i celý film, takže fungují jako originální grafické členění i dynamické frázování díla. *** Tati je virtuóz klauniád a gagů, které nikdy nejsou samoúčelné, neboť jako dobrotivý bůh a svrchovaný šprýmař neztrácí pojem o celku svého světa a tkanině příběhu. *** I přes to všechno a vzdor hypnotickému výtvarnému kouzlu snímku (v obou kontrastních polohách, vyprázdněného, samoúčelného moderního designu i na smysl i nesmysly bohatého, starosvětského života) jsem byla po Prázdninách pana Hulota trochu zklamaná, že se v tak velkomyslně vybudovaném světě vlastně divák jen prochází, jako by byl na exkurzi a příběh byl pouze názorný, nikoli skutečný... Po dvaceti minutách je kolečko oběhnuté a je zřejmo, o čem se tu vypovídá... škoda pak, že už se až do konce filmu vlastně nic jiného než dourčujího neodehraje. (25.03.2014)

Moc příjemný film, který kritizuje modernizaci a lidí jí posedlí. Hlavní hrdina pan Hulot ovšem modernizaci nerozumí, z čehož vzniká spousta groteskních (a opravdu vtipných) situací, za což jsem rád, protože tenhle film by se dal natočit i jinak -.a to depresivně. Naštěstí to je hlavně komedie, působící poněkud netypicky kvůli tomu, že připomíná (a sám bych řekl, že je jím i poctou) němé filmy. A nejen humorem, i perfektně zvolenou hudbou. Některé části působí opravdu kouzelně, třeba dům pana Hulota, celá ta scéna s vodotryskem a mě osobně fascinovaly už jenom úvodní titulky. A i přes to, že se mi ten film líbil, nějak mi v něm chybělo něco, díky čemu bych mu dal těch 5*. Vidím to tak na silné 4*. (06.10.2019)

Po sklamaní z Prázdnin som sa naozaj tešil na Môjho strýka. Ten ma pred mnohými rokmi bavil a mnohé scény z neho som si dodnes pamätal. Ale bolo to ďalšie sklamanie. Gagy zriedkavé, jednoduché a toporne vytvárané. Kritika snobských zbohatlíkov je zvetralá, ako trojdňové pivo. Samotný Tati je tak pitoreskná postava, že pochybujem o jeho schopnosti baviť aj súčasných divákov. Do nekonečna opakovaný hudobný motív tiež neprispel k príjemnejšiemu sledovaniu diania na obrazovke. Môj strýko je pre mňa ďalším sklamaním a okrem súcitných troch hviezdičiek ukončil moju potrebu vidieť ďalšie filmy Jacquesa Tatiho. (13.02.2018)