Světlo mého života

Neuvěřitelný OPRUZ. U všech svatých - NEMŮŽETE film tohoto typu uvést způsobem, ve kterém nepoužijete nepsané pravidlo pro udržení pozornosti alespoň pro první dvě scény. Rozuměj - Buď dáte úvodní plkací scénu, která se pak přehoupne v nějakou hodně zajímavou (nejlepším příkladem budiž Swordfish s Travoltou), nebo nakopnete film hned v úvodu něčím zajímavým, co zajistí vaši pozornost a vy pak vydržíte i následující pomalý rozjezd (Hvězdná pěchota). Tady začínáme plkací scénou ve stanu, která se přehoupne plkací scénou v lese a pokračuje plkací scénou jinde, aby následovala další a další plkací scéna. Ufff! Jasně že jsem si byl vědom, že tohle nemá být žádná dobrodružná jízda, ale spíš ve stylu komorního existenčního dramatu, ale i to má svoje meze. Jaký byl problém začít film třeba lovením jelena, divokého kance? V průběhu stopáže pak například setkání s nějakým potulným zlodějem, co by je chtěl okrást/zabít? Takových "checkpointů" pro udržení divákovy pozornosti šlo vymyslet milion! Zde naní ani snaha o něco takového, jako by si z vás Kejsí Aflek dělal prdel. Po celé hodině sebetrýznění přišla ta nejdramatičtější scéna, jakou jsem kdy v životě viděl, málem jsem si nervama okousal konečky prstů a čelo se mi brutálně orosilo potem. Šlo o to, že na hlavní hrdiny v opuštěném baráku klepali nějací chlapi:"Otevřete, víme, že tam jste" a hlavní hrdinové se tiše vytratili tajným východem. Po této nervydrásající scéně jsem usoudil, že Kejsí si ze mě tu prdel fakt dělá a film jsem vypnul. Každopádně to, co mě jako diváka uráží abnormálně, jsou oficiální nálepky sci-fi či postapo. Ne, není to sci-fi ani postapo, jen nějaký blbeček (čti Kejsí) si to usmyslel a tím to hasne. Žádná snaha o nějaký flashback, kde by se v pár záběrech zrekapitulovalo, jak k vymření všech žen došlo. Proboha, to je tak uboze fušerské a líné, že nepřečíst to ta holka v novinách až v polovině filmu, tak to divák ani neví. Musí se k tomu pomáhat i popiskem k filmu, než nějakým atmosférickým úvodem přímo ve filmu. Tak ubohé to je. A co je úplně nejhorší - vůbec nechápu smysl toho, proč to Kejsí natočil. Beru, kdyby měl v hlavě plno režijních nápadů a chtěl se s nimi podělit na veřejnosti, ale tam prostě není LAUTR NIC, co by ten film dělalo jiný než na papíře. Jinými slovy- takhle stejně to dokáže natočit každý kokot!! Každý blb, který ví, jakým tlačítkem se zapíná kamera.  A kdyby se i po přečtení tohoto všeho našel někdo, kdo si nedovede představit, jaká tortura sledování tohoto skvostu je, mrkněte do galerky. Uvidíte foto, jak jde Kejsí s holkou lesem, jak Kejsí stojí s holkou v lese, jak Kejsí stojí s holkou jinde v lese, jak holka sedí na pařezu, jak holka sedí na pařezu z jiného úhlu... To vám vypoví vše o téhle Kejsího sračce. (11.02.2023)

Oceňuji úmysl, ale je to hrozně nepromyšlené/nedomyšlené. Volné pásmo nebo snad deníček, prostě sled událostí, které nikdo nekočíruje. Náhledy do minulosti bez-významné. Hudba to snižuje o několik úrovní. Anna Pniowsky nicméně famózní. Některé momenty jsou super, jakožto milovník mlčení musím paradoxně pochválit momenty dlouhých monologů pana autora, ale straší tu to věčné ale... ale když to k ničemu nevede. Nevím, jestli je to syndrom debutu, nebo syndrom přílišné patetičnosti, ale něco mě silně nutí hodnotit dost nízko, ačkoliv "objektivně" bych ty tři asi dala. Nepotřebuji vysvětlení vlastně skoro ničeho, ale nutně potřebuji smysl. (17.08.2019)

Nebyť do očí bijúcej nepôvodnosti scenára, určite by som bol spokojnejší. Paralely s The Road sú zrejmé každému, ale kto videl aj nedávny Only s Freidou Pinto, tak ten si musí myslieť, že tvorcovia od seba navzájom opísali počiatok zápletky. To, že je to takmer rovnako pomalé ako Ghost Story, pre mňa určite nepredstavuje problém, len ten vývojový oblúk mohol byť jasnejšie stanovený, takto sa vlastne opakujú iba tie isté situácie a k onej dôležitej premene dôjde až v samotnom závere. Inými slovami, film mohol mať pokojne 90 minút a z nikoho by neubudlo. Atmosféra je ale skvelá, Affleck s dlhými vlasmi a hipsterskou bradou pôsobí ale trochu divne. (11.05.2020)

Těch pár problesků na postavu Elisabeth Moss vyloženě vybízí k tomu, aby člověk použil přirovnání k Příběhu služebnice. Styčné plochy s ním Affleckův film skutečně má, ale náladou je to úplně jinde. Světlo mého života je ryzí americké indíčko, krásně nasnímané, kde se místo akce hlavně typicky dlouze a lidsky rozmlouvá, jindy zas zadumaně mlčí. Ve středu zájmu je vztah otce a dcerky, a všechny ty postapokalyptické rekvizity jsou jen (chutným) kořením. #KVIFF2019 (30.06.2019)

Komorní nezávislý snímek, zasazený do netradičního prostředí dystopické budoucnosti, v níž vymřely skoro všechny ženy, se fungováním fiktivní společnosti a jejími pravidly zabývá vyloženě okrajově a z drtivé většiny stojí na vztahu a vzájemných hovorech dvou hlavních postav (otce a jeho jedenáctileté dcery maskované za chlapce), které zahrnují všechno možné od rozebírání rozdílu mezi morálkou a etikou po přednášku o menstruaci, nicméně nevynikají žádnou velkou scenáristickou bravurou, která by snímek dokázala při jeho malátném tempu a minimu děje podržet. Minimalistickému příběhu, který těží pouze z tábornického putování dvou diskutujících postav, které jen sem tam potkají někoho dalšího a v závěru akorát musejí obstát tváří v tvář ohrožení, aby mohly putovat dál, přesto nelze upřít silná atmosféra, přesné herecké výkony a lehkost Affleckova stylu vyprávění. (30.06.2019)