Křik

Slávku, já mám závoj. Proč ty nemáš závoj? Vy, mužský, máte strašně chudý život...Mám závoj... 1) Nejzajímavější mi připadají záběry civilního života Prahy roku 1963: dění na poště, projevy rasismu, úskalí telefonování z veřejných automatů, přecpané pražské chodníky i třeba marxistický recenzent italského filmu. Zaměření na běžný život připouští i režisér: Měl to být do jisté míry takový dokumentární obraz dneška. 2) 24letému Josefu Abrhámovi (opravář televizorů) to s lehce zarostlou tváří slušelo. Snad i jeho partnerce, 28leté laborantce z Vinohradské nemocnice Evě Límanové (těhotná žena opraváře). 3) 28letý Jaromil Jireš zahájil svou prvotinou velké tažení československé filmové nové vlny - v tomto smyslu má asi snímek historickou hodnotu. Ale že bych ho musel znovu vidět, to tedy ne. Kam čumíš, mám ti půjčit oči? 4) Zajímavý koment, který nutí k přemýšlení: insurgentes. (18.08.2015)

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

Nemám ambíciu spochybňovať príslušnosť Jaromila Jireša k českej novej vlne, v jeho prvotine som vybadal veľa charakteristických znakov tohto umeleckého pohybu. Som ochotný pripustiť, že sa vo filmovej prvotine nemusí všetko podariť. Ale pravdou tiež je, že ma táto jeho prvotina bavila podstatne menej ako iné české filmy, ktoré sa do novej vlny radia. (03.10.2020)

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky. (08.10.2011)

„…a budeme si jako číst.“ Po mých 4 předchozích filmových zkušenostech jsem nad Jirešem na dlouho zlomil hůl. A možná, že šlo o rozumné rozhodnutí, poněvadž Křik, jeho celovečerní prvotina, ke které jsem se nakonec nejistě osmělil, se mi překvapivě líbila. Bavil mě už ten způsob vyprávění formou rekonstrukce porodního dne prokládaného útržkovitými momentkami z různých fází vztahu hlavního páru. Člověk se o nich leccos dozvěděl a někdy si i přál, aby se u nějakého toho flashbacku směl zastavit o něco déle. Vše navíc zpestřuje zvuková stopa často nekorespondující s obrazem, v několika momentech má na diváka mnohem větší emocionální dopad, než kdyby to viděl. A navzdory žánru (drama) jsem se i několikrát zasmál. Škoda toho mezinárodně-politického přesahu a trochu nešťastných odboček, které odvádí divákovu pozornost jinam. Celkově hodnotím slušnými 4*. „Mužský by se měli zabít, no né?“ - „To se ví.“ - „Já vám přečtu, co mně píše. On se mě ptá, kde mám polívkový kostky. To mně napíše do porodnice?!“ (28.06.2017)