Křik

Mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem obdivovala přesvědčivý výkon Josefa Abrháma během jeho celodenního putování od televizoru k televizoru a od telefonu k telefonu, na druhé straně straně mě otravovalo infantilní kuňkání hlavní hrdinky v retrospektivních sénách.A proč zrovna tady bylo nastoleno téma rasizmu? Nepochopila jsem. (02.02.2016)

Nemám ambíciu spochybňovať príslušnosť Jaromila Jireša k českej novej vlne, v jeho prvotine som vybadal veľa charakteristických znakov tohto umeleckého pohybu. Som ochotný pripustiť, že sa vo filmovej prvotine nemusí všetko podariť. Ale pravdou tiež je, že ma táto jeho prvotina bavila podstatne menej ako iné české filmy, ktoré sa do novej vlny radia. (03.10.2020)

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)

Tak tady mi Jireš zase moc nesedl. Sice to má příjemnou stopáž a chápu, co tady Jireš chtěl všechno říct, o co všechno se snažil a kým vším se inspiroval, ale mě ta forma prostě moc nesedla. I když je to vlastně experimentální film. Světlá místa se tu sice objevila, ale celkově mě to nijak nepohltilo, nijak zvlášť nezaujalo, neoslovilo a nějaký silný zážitek z toho mi holt chybí. Takhle je to jen zajímavý experiment, u kterého objektivně oceňuji některé nápady, ale tím to tak končí. Osobně mě asi nejvíc zaujalo až dokumentární zobrazení tehdejší Prahy, které je podobně hektické a uspěchané jako dnes. A naštěstí i to byl Jirešův záměr a i to chtěl Křikem ukázat. Jen mám popravdě pocit, že toho chtěl ukázat až tak moc, že to občas nešlo dohromady a nakonec z toho všeho stejně nejvíc vynikne ta Werichova řeč v závěru. 3* (26.05.2022)

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)