Zajatkyně

První co si musí divák uvědomit je že La Captive je ženské drama, ve všech jeho ohledech. Nejde ani tak o postavy které jsou prakticky výlučně jen dívky, ale především o atmosféru niterné pocitovosti, iracionality a intimity kterou se film vyznačuje. Chantal Akerman se vykašlala na zavedená pravidla žánru, a natočila snímek který se musí vnímat výhradně emocionálně, a ještě k tomu z perspektivy vedlejší postavy. Právě Ariane je ta okolo níž se točí celý děj, bez ohledu na to že kamera si mnohem častěji vybírá Simona udávajícího tempo událostí. Vztah obou milenců je zdánlivě podřízen jeho kontrole, ale ve skutečnosti je to ona kdo v tomhle tanci vede, protože Simon je zcela závislý na její spolupráci, a ochotě mu maximálně vyjít vstříc. Ústřední dvojice je skvěle zahraná, a i když je děj rozvleklý a jakoby chladně odtažitý, herci dokázali na plátno přenést hluboké emoce. V některých scénách je jejich láska skoro až hmatatelná. Skvělý film, i když pro muže je nesnadné ho uchopit a správně prožít. (30.01.2012)

Francouzský rakovinotvorný art toho nejhrubšího zrna. Kvůli podobnému umění jsem jeden čas nenáviděl jejich kinematografii. Dialogy jak z Marsu. Bohužel nejsem intelektuálně dostatečně na výši, abych vyprázdněné žvanění dokázal považovat za umění. A ne jen žvanění, ale i sled scén, když už jsem si říkal, že nic horšího přijít nemůže, tak přijde "alej prostitutek a transek" a kajda padl, ovšem nerezignoval. Zajatkyně je můj rekordní film, zatím žádný jiný film jsem nesledoval tři!!! dny. Z postavy Simona a s tím spojeným herectvím Merhara mi bylo fyzicky špatně. Destruktivní zážitek. (10.05.2014)

Kajda.I má pravdu, je to náročné dokoukat. Ale čím větší překážka, tím větší radost z jejího zdolání. U tohoto filmu to platí dvojnásob. Já byla přímo šťastná, když začaly závěrečné titulky. Do té doby jsem musela sledovat několik jedinců, kteří povětšinou v příšeří vedli podivné řeči, hlavní nehrdinka si občas něco prozpěvovala, nemělo to žádný děj (inu Proust) a jen to čekalo, až si nedovolíme odsoudit moderní zpracování klasiky. Ale dovolíme a nejen odsoudíme, dokonce i opovrhneme. (09.05.2014)

[1,5*]     Zvyčajne nemám problém s bezdejovými, či pomalými filmami, ale v tomto prípade to je priam k uzúfaniu. A to najmä "vďaka" odpudivej hlavnej postave, bohatému fešáčikovi Simonovi (toporný Stanislas Merhar), ktorý to má v hlave trochu pomotané. Chová sa totiž ako vyšinutý úchyl, ktorého obľúbenou činnosťou je tajne sledovať svoju priateľku Ariane (herecky zaujímavá Sylvie Testud). A tá je tiež poriadny kvietok, keďže jej vôbec nevadí robiť Simonovi bezduchú otrokyňu. Podobne, ako v prípade inej Proustovej adaptácie Čas znova nájdený (1999)  sa ani tu za celý film takmer nič neudeje, postavy sa len tak pofľakujú a tliachajú nezmysly (znudení povaľači označovaní ako tzv. vyššia spoločnosť). Iba veľmi pekná obrazová stránka a nočná scéna dvojhlasného spevu z balkónov mi bráni, aby som film ohodnotil len jednou hviezdičkou (najnižším hodnotením, ktoré dávam). (09.09.2022)

Takže takto: chlapík (mne nesympatický kokot s veľa peniazmi) v bielych ponožkách (namiesto toho, aby si poriadne zamrdal, tak sa len frotérsky otiera a hned ejakuluje) pobehuje, sliedi, špehuje, vyzvedá a má idiotské otázky, zatiaľ čo jeho holka je v pohode, ale kedˇ začne spievať, tak spieva ako chlap po troch ťažkých dňoch chlastania. Dlhá, nudná intelkutálna sračka- vedˇ áno, bola koniec koncov od Marcela Prousta ! (18.12.2011)