Případ pro začínajícího kata

Vizionářské absurdní satirické podobenství Pavla Juráčka nemá v československé kinematografii konkurenci a i v trezorových filmech se jedná o zcela jedinečné unikátní dílo. Styl natočení a vyprávění je obdivuhodná groteska, která vykresluje nesmyslnost lidského počínání, což se samozřejmě nemohlo líbit soudruhům a proto film honem uklidili do trezoru. Ve snímku se objevuje neskutečná plejáda herců, byť i jen v sebemenších rolích (zejména je zde zastoupena většina tehdejšího Činoherního klubu). Na kolena mě dostal Jirka Hrzán - jeho role blázna byla geniální. Tahle symbolická kafkovská imaginace má co říci v každé době a v jakémkoliv režimu. Pavel Juráček natočil jedno z nejlepších československých děl. Málem bych zapoměl na jak jinak než výtečný hudební podklad Luboše Fišera a Smíšeného sboru (včetně dětského) Pavla Kuhna. Už úvodní výtvarná titulková sekvence má nehoráznou atmosféru a kouzlo. Zkrátka a dobře - Masterpiece!! A moc mě potěšilo, že byl film vyčištěn a převeden do nejlepší kvality (vysílala ČT Art ). Kéž by tak dopadalo více českých filmů z nenapodopitelných šedesátých let. Dvd obsahuje i vyčerpávající rozhovor o životě Pavla Juráčka z úst filmového historika Pavla Jirase. Je otřesné, jak Juráčkovi komunisti zničili život, protože tenhle jedinečný talentovaný umělec mohl natočit nenapodobitelná a svérázná unikátní díla. Obrovská škoda a hanba všem komoušům a dalším lidem, kteří se na tuhle osobnost vykašlali a odvrátili se od ní, včetně jeho kolegů. Velmi mě zajímá kniha Jana Lukeše, která se jmenuje Deník (1959 - 1974) a obsahuje deníkové zápisy tohoto vyjímečného scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Bohužel kniha už je všude nedostupná a nezbývá, než na ni narazit někde v antikvariátu. (17.10.2015)

„Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?“ Vrchol Juráčkovy (režisérské i scenáristické) tvorby i československé nové vlny. Přes brzký zákaz mne překvapuje, že takto komplexně zašifrované, Kafkou a Swiftem poučené zprostředkování pocitů jedince neakceptovaného společností vůbec bylo dokončeno. Je to film plně autorský (mužem s kočkou odkazující na Postavu k podpírání), absurdní, satirický, zneklidňující, ale hlavně filozofický. Klade (si) otázky, nedává odpovědi. Ideje, s nimiž je Gulliver v různých podobách konfrontován, jsou pro Juráčka důležitější než ucelený příběh. Také rozdělení do dvanácti dosti odlišných kapitol, z nichž první dvě slouží k jakémusi úvodnímu „zasvěcení“, vylučuje souvislé vyprávění, jakkoli jde o film s důmyslně vymyšlenou strukturou (teprve ve druhé polovině se film trochu zklidní a mnohé matoucí fragmenty začnou dávat smysl). Proč ostatně žádat striktně logickou strukturu od filmu vzniklého ve světě, v němž zákony logiky pozbyly platnosti? Atmosférou intenzivně pochmurné, analýzou rozmanitých lidských povah velmi pronikavé „otevřené dílo“ (směr vaší interpretace se do velké míry bude odvíjet od toho, zda se zaměříte spíše na individuální, nebo na společenskou rovinu), které lze pro jeho stylistickou originalitu (jump cuty, symetrické kompozice, prvky grotesky, neustále rozbíjení časoprostorových vztahů) obdivovat i v momentech, kdy vůbec nebudete chápat, co vlastně sledujete (tj. často). 95% Zajímavé komentáře: sinp, honajz, Aug, dikobrasson (25.04.2018)

Ano, byly vteřiny, kdy jsem ztrácel pozornost a přemýšlel, že trochu svižnější přístup by neuškodil. Ale i přesto jde o film natolik výjimečný nejen v kontextu české kinematografie, ale i filmu vůbec, bez jakýchkoliv uměleckých kompromisů, mistrně natočený a dotažený až na samotnou hranu - není divu, že na něm Juráček umělecky vykrvácel. Klaním se talentu i smutnému osudu velkého člověka. (03.04.2008)

"To je tak krásný film, že by ho snad zakázal i Dubček...". (František Vláčil). Životní dílo jednoho skoro zapomenutého génia zničeného dobou a životní marností, v níž se ztrácí obyčejná krása bytí, najednou již nelze tvořit ani sdělovat, je strašně těžké, či dokonce nemožné, něco pevně uchopit a prožít...i když je vše na dosah. (10.12.2018)

Vrány černé, vlci, štíři, ropuchy a netopýři... Stala se nehoda. Přejeli „bílého králíka“. Nezbývá proto nic jiného, než si vzít jeho (pozpátku jdoucí) hodinky a zjistit, jak hluboká králičí nora je. Ačkoliv surrealismus prostupuje tento film skrz na skrz, pravdou zůstává, že skutečnost byla u nás v té době nejspíš ještě surreálnější... (06.06.2016)