Režie:
Antonín KachlíkScénář:
Jan TrefulkaKamera:
Jan NěmečekHudba:
Vladimír SommerHrají:
Alena Vránová, Václav Voska, Josef Langmiler, Jiří Holý, Ladislav Křiváček, Josef Beyvl, Rudolf Chromek, Mahulena Kulendíková, Tamara Řezáčová, Rudolf Řepík (více)Obsahy(1)
Podle námětu Jana Trefulky natočil Antonín Kachlík psychologickou studii ze života jedné ženy, zaměstnané matky dvou malých dětí. Snímek zachycuje malý výsek z jejího života, pouhý jeden den, během něhož hrdinka bilancuje, co dosud prožila a v čem uspěla či neuspěla. A bilancování to není optimistické, neboť marně hledá nějaký záchytný bod: její manželství ztroskotalo a poměr se ženatým mužem neskýtá valnou budoucnost... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
Příliš rozvleklý ale místy zajímavý pohled do roku kubánské krize v ČSSR. Alena Vránová je krásná 33-nice co se trošku kurví s Voskou. Langmiler, její manžel je takový maloměšťák kurvící se s kdekým a seroucí na vše. Alena dělá osvětu a ze srdce by si přála, aby komunisté, čili občané pochopili jak strana je dobrá a spravedlivá. Bojí se imperialistů. Občané však činí opak. Cikáni chlastají a zpívají. Soudruzi kradou (náš společný majetek, kurva jak to Bůh mohl dopustit). Její vedoucí v práci je dement, který za každým slovem řekne !Pravda! a neví kdo byl Piccasso. Je to havíř-manažer. Tajemník (Beyvl) by ji zase chtěl ošukat v autě ale jeho slovní zásoba se nerozmnožila na více, než je "to, tento , tamto"! Exteriéry jsou famózní, kamera skvělá. A uvidíte i pravé ňadro Aleny Vránové, to by mohl být dostatečný motiv se na tento nudný snímek dokoukat do konce. ()
Hodně dospělý film, skvělá sonda do hlubin ztrápených lidí. ()
Drsné, pravdivé a opomíjené téma někdy nevděčné práce s holotou. ()
Neprávem opomíjený film, který se může pyšnit adekvátním scénářem (Trefulka), vynikající kamerou (Němeček) i civilními hereckými výkony (Vránová, Voska). Sonda do života obyčejné mladé ženy, třicátnice, se zdá být zásadním vystřízlivěním české společnosti z předchozího období – zklamání, k němuž hlavní hrdinka postupem času vinou sebe i druhých dochází, není náhodné, je důsledkem porůznu nahromaděných frustrací a pseudomorálních pravidel. Film by si bezesporu zasloužil podrobnější analýzu z hlediska genderové perspektivy, zejména samotný závěr, který naznačuje, že nastalý problém není schopen řešit ani jeden ze zúčastněných protagonistů. ()
Třiatřicet stříbných křepelek připomíná také jiný film československé nové vlny Evalda Schorma Každý den odvahu. Hrdina Schormova filmu Jarda se stejně (ač jen do jisté míry), jako hlavní hrdinka Kachlíkova snímku, potýká s deziluzorními pocity vycházejícími z frustrace a ze ztrát někdejších „únorových“ a generací předávaných ideálů. V určitých ohledech lze ovšem najít jemné rozdíly: Jarda zůstal v době poúnorového entuziasmu a odmítá (ale musí) se smířit s novou dobou, jejíž povaha nebyla v souladu s jeho konzervativním smýšlením. U hrdinky se ocitáme zhruba ve stejném období, také u ní se jedná o ztrátu určitých jistot socialismu. Oproti Jardovi si ji už zpočátku plně uvědomuje. Frustrace je násobena i zřetelným zasazením do historického kontextu – socialismus žije v hrozbě z atomové války, jejíž obrysy se stávají zřetelnými díky zmíněné kubánské krizi. Události se odrážejí v Jarčině myšlení; je postižena melancholií a začíná si uvědomovat minusy stávajícího systému. Slyší hádky z bytů, vidí spěch a neschopnost se domluvit vyobrazenou střetem „nového“ myšlení a starosvětských ideálů (viz debata o umění). Bolestně si uvědomuje svůj věk, mládí je pryč, ideály také a situace se zdá bezvýchodná. // Z Kachlíkova filmu sice nečpí takový existenciální nádech jako u Schorma, ale i tak představuje solidní příspěvek mezi filmy, kde je hrdina ztracen a nucen podvolit se novým prioritám, respektive přijmout nové myšlenky za své – a to ač ničí ty původní. Ačkoliv není nikterak hlubokou psychologickou sondou, ve výsledku je dostačující snahou o vystižení stavu jedné neznatelné entity uvíznuté v systému. ()
Možná trochu rozvleklý film s mnoha silnými místy. Deziluze a úzkost tu dýchají pomalu z každého záběru. Snad není náhodou, že se oba hlavní hrdinové (A. Vránová a J. Langmiler) při svých blouděních octnou na hřbitovech,které tvoří protiklad k jejich často nesmyslnému a bezcílnému pinožení. Jinak - pěkný šikokoúhlý formát, zajímavé záběry soudobého Brna, leckdy dost syrový popis reality a moc dobré herecké výkony, obvzláště V. Vosky a A. Vránové ()
priemerny film zo zivota a o zivote jednej zamestnanej pani, ktora je este aj matkou 2 deti. Pani Vranova na urovni. 63 % ()
Psychologický? Spíš zmatený... ()
Je tam Voska, je tam Vranova, a je to film, ktery vyvolava urcitou divackou tenzi...podruhe ho vsak asi hned tak neuvidim. ()
Podobných psychologických studií se tenkrát točilo poměrně hodně, byly v módě - často ve formě televizních inscenací - dnes už toje trochu vyčpělá historie, které zejména generace, která to nezažila, dost dobře nerozumí. Ale problém odcizených manželských svazků je jistě živá, i když možná, že tvůrci tady spíš chtěli v tom tání 60. let ukázat, v jak nedokoonalém systému jsme žili. Pokrytectví, lži, otrávenost lidí, kteří neměli chuť ani možnost něco se sebou a systémem udělat, nepořádky na pracovištích, ale i pitky... Něco mezi dvěma a třemi hvazdičkami, asi na film brzy zapomenu. ()
Vránová poslouchá dychtivě politické zprávy. V místnosti musí být naprosté ticho. „Na tuto nestoudnou americkou provokaci odpověděla sovětská vláda prohlášením blabla…“ – divadlo pro hluponě. Nukleární krize v médiích, nikde jinde. „Všichni jsou stejní…“ přidá se taťka. (má pravdu, ale nedořekne, že součástí vykutálené party jsou i novináři). Politická debata se dál naštěstí již nerozvíjí. Hlášky: „Kdyby nebyla taková mezinárodní situace…“ – na výlet se nejede. „Haló, tady Dům osvěty“ – extrémně důležitý ústav. „Takový umění dělali před válkou nejlepší komunisti.“ Umělé vyvolávání strachu: „Koupila jsem aspoň trochu mouky. Říkaj, že to ještě nikdy nebylo tak vážný.“ – novináři s politiky uměle vyvolávají strach a paniku. „Já tomu nevěřim.“ – správně. „Tak jakpak se bráníme v případě výbuchu atomové pumy?“, říká zvesela učitelka. Správná odpověď by byla: žádné atomové pumy neexistují, soudružko učitelko, tak proč nás strašíte?? Děte s tím vážená učitelko do pr… Zápletka s trubkama u soudu: „Obžalovaný! Došly trubky nebo nedošly trubky?“ – nejvyšší soud v Brně řeší závažnou kauzu. „Ta jizva je z koncentračního tábora.“ „Manželství je pozůstatek feudalizmu. Přežilá instituce.“ – plácá soudruh soudce. Manželství = biblická instituce. 1 Korinťanům 7:2 Ale kvůli smilstvu ať má každý muž svou vlastní ženu a každá žena svého vlastního muže. Strašná líbačka Voska – Vránová. Následuje strašlivá líbačka Voska – Vránová č. 2. Pak už se Voska zmůže jen na: „Prosím tě promiň.“ Voska – nejhorší milovník českého filmu. Voska prochází kolem modlících se babek (samozřejmě ne náhodou ale strategicky). Scénář žádá udivený až pobavený pohled říkající: tihle věřící (pouze staré babky nad hrobem) jsou ale hlupáci. „Zdrávas Mária“ – modloslužba. Když už asi po desáté hřmotně přelétávají stíhačky, napadá mě jediné: Kachlík se zbláznil. Intelektuální hlášky: „Všichni jsme všechno věděli. Všechno a nic.“ „Nemá to smysl. Nic nemá smysl.“ Politické shrnutí na závěr: „Nikam se nejelo. Kvůli mezinárodní situaci.“ Nejlepším bodem filmu tak jednoznačně zůstává song skvělé zpěvačky Heleny Blehárové. Zednářská symbolika: 33 v názvu. Film potvrdil očekávání. ()
Na svou dobu kritický film, který se ovšem nemůže měřit s mnohem radikálnějším a umělecky zralejším Schormovým filmem Každý den odvahu. Ale i tak díky za zralou krásu Aleny Vránové. (viděno s mnohaletým odstupem podruhé).(max.70%) ()
Strašně zajímavě natočený film. Kamera tiše pluje světem a bez hodnocení pozoruje stav světa a společnosti. Krize, rozpad víry, nejistota z budoucnosti, rozpad tradiční rodiny, modernita, pohyb, válka, nukleární krize, nezájem o svět dětí, skepse, oportunismus a konformita, lidská dobrotivost i malost, doznívání tradic z první republiky, které narážejí na nové pojetí "komunistického člověka", v kteroužto ideu už vlastně ale nikdo také nevěří, byť tvoří páteř společnosti. Deziluze, hledání soukromého mileneckého štěstíčka, kam si zalezeme, jako jediná odpověď na "bordel tam venku" a neschopnost najít v životě svůj individuální smysl, přičemž tušíme, že to vlastně žádné řešení není, takže vše sladké nám současně hořkne v ústech. ()
"Je vůbec něco v tomto lhostejném, setrvačně běžícím, citově prázdném světě, co by se mohlo zvát skutečným životem?", ptá se Jan Žalman ve své knize "Umlčený film". Pro mě je trochu nepochopitelné, že žena, která má zdraví, muže, děti, práci, milence, je v životě zklamaná. Co bych pak asi měl říkat já, který nemá ani ženu, ani děti, ani milenku, ani práci, jsem zdravotně omezen, a nestěžuji si? Myslím, že člověk potřebuje mít svoje zájmy, pak není těžké být se svým životem spokojen. Jak to řekl Fr. Truffaut? "Tři filmy denně, tři knihy týdně, vážná hudba a budu šťastný až do smrti?" To je přesně můj případ. Jinak film je to spíše průměrný, jeho hlavní předností je odhalené ňadro půvabné Aleny Vránové. ()
Překvapivě kvalitní snímek od budoucího spíše normalizačního režiséra, který hodně sugestivně vykresluje dobovou ztrátu iluzí z vývoje společnosti, která se zrcadlí i v rozpadu mezilidských vztahů, včetně rodinných. Film na mě působil až příliš depresivně, ačkoliv tehdy jsem sám jako desetileté dítě samozřejmě podobným pocitům nepropadal. Kritické vyznění a nepokrytá skepse, které z díla vyzařují, již zároveň ale předznamenávají myšlenkové rozvolňování, které vyvrcholilo zanedlouho tzv. pražským jarem. Tehdejší kultura, zažívala v 60. letech rozmach, jaký se už od té doby až dosud neopakoval, a zejména nová česká filmová vlna posunula naši kinematografii mezi světovou špičku. Mnohé z toho je patrné i na tomto snímku, který i přes určitou zdlouhavost nezapře své umělecké ambice, které ho podle mě plnohodnotně můžou řadit k okruhu čs. nové filmové vlny. ()
Nekolik zajimavych dialogovych myslenek nespasi to prazdne nic, ktere nema cim zaujmout... ()
Deziluze jako nově objevený směr socialistického realismu? Zajímavé. A depresívní. V rámci žánru za 3. ()
Film s Alenou Vránovou v hlavní roli, která skoro nezmizí z plátna (v mém případě z obrazovky), s výjimkou prostřihů na jejího manžela Jiřího Langmilera, který se všelijak poflakuje (důvod proč tak činí jsem neobjevil). Přepokládám, že se to odehrávalo v Brně a okolí. Velmi zajímavá širokoúhlá kamera. Mnoho věcí zůstane pouze nakousnuto, proto si musí člověk kousky příběhu dávat dohromady. Velice dobové, mnoho odkazů na tehdejší aktuální politickou situaci - deziluze z budovatelských padesátých let, všeobecná masáž hrozbou jaderné války a k tomu jako protipól únik z manželského streotypu nevěrami... Jako bonbónek nakonec musím zmínit na tu dobu odvážně odhalené prso A.V. ()
„Co je to s námi“ ptá se Václav Voska a položenou otázkou naznačuje – padesátá léta jsou pryč, šedesátá ještě nepropukla, rodinné vazby se trhají, společnost je strašena, cítit jsou její obavy z války (časté přelety letadel, přesuny vojenské techniky)... budoucnost je nejistá. Psychologická studie několika dezorientovaných lidí, jejichž vztahy jsou rozpačité a hledání spíše je tápáním. Alena Vránová, Václav Voska a Josef Langmiler v hlavních rolích jsou přesvědčiví, kamera výborná. Jeden z kvalitních ale pozapomenutých filmů. ()