Ať žije republika

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

„Nech žije republika” (Ja a Julina a koniec veľkej vojny), je mimoriadne »roztržitým« , kinematografickým počinom, neustále sa zmietajúcim v troch časových rovinách, t. j. v dynamických flashbackoch, ďalej, v pohnutej prítomnosti, a napokon i v protagonistových (Oldřichových) bujarých snových predstavách, vďaka čomu ho jednak považujem za čisto « experimentálny výtvor » , čo má mimochodom svoje tradičné plusy, ale samozrejme sa ponúkajú aj ("časté") mínusy, aspoň ja classic, to tak i bezprostredne vnímam, že tým pádom sa jeho samotné sledovanie, stalo pre mňa osobne akýmsi rozpačitým zážitkom, ktorému som síce venoval dve hodiny zo svojho života (vždy oveľa lepšia alternatíva, ako povedzme - vysedávať v krčme !), no i napriek tomu, ich vôbec neľutujem, keďže sa bolo stále, ako sa povie, na čo pozerať, len na margo ešte dodávam, že na spôsob "z každého rožku trošku" , čo môže buď niekoho veľmi osloviť, alebo skrátka poriadne otráviť, keď recenzentov objektívny pohľad, sa v podstate nachádza kdesi v zlatom strede celkovej (ne)spokojnosti, pretože asi ani extra zvlášť neviem, čo si mám celkovo myslieť o tomto Kachyňovom filme, ktorý prechováva akúsi zvláštnu úctu k cicavcom z čeľade koňovitých ? Pozrel som si to, ale viac krát to vidieť už nehodlám. Na jedno pozretie bohato stačí. PS: Viacej stráviteľnejší snímok, než práve obdobné Pomaľované vtáča, ale zase na druhej strane, naturalistickému Idi i smotri, nesiaha ani po členky ! (26.08.2021)

Jen pouhých pět let uběhlo od doby, kdy Karel Kachyňa natočil své Práče, film o konci války z perspektivy dítěte, a je až neuvěřitelné, jak moc se změnila situace v Československu těch časů. Práče, mírně schematický a velmi silně patetický film o osvobození Československa s až národně-obrozeneckým závěrem a národním dějinným optimismem náhle střídá film se smutně ironickým názvem Ať žije republika. Hlavním hrdinou je také malý chlapec, ale je vidět, jak moc se změnily okolnosti toho, co se mohlo a smělo ve filmu zobrazit - náhle není osvobození planoucí meta, je to jen zlom, kdy jedny vojáky střídají druzí, Rusy na moravské vesnici nikdo nijak zvlášť nevítá, spíše jde skrz grunty obava, že budou rekvírovat koně, národ se scvrkl v hrabivé hospodáře, lid nebojuje, ale krade, jak kradl za Němců, krade i Rusům, přirozené, tedy animálně zlé, jsou nejen děti, ale i dospělí, kteří vedeni těmi nejnižšími pudy lynčují zdánlivé udavače, svět je hořký a nespravedlivý, za což nemůže válka, ale prapodstata společnosti. Smutné až traumatizující vyznění svého filmu zjemňují tvůrci pro Kachyňu tak typickou poetizací, dějová linka je proložena mnohými snovými pasážemi, halucinacemi, nočními můrami, denním sněním, někdy škodolibou, někdy úsměvnou imaginací a představami hlavního hrdiny, navíc je celý děj zpomalován mnohými flashbacky (chvílemi jich bylo, čistě subjektivně, skoro až nadmíru). Uznání zaslouží především Kachyňova pověstná práce s dětskými herci, malý představitel Olina, tedy Zdeněk Lstibůrek, hraje naprosto famózně a z dnešního pohledu skoro až nepochopitelně, cit pro výběr a vedení dětských herců má Kachyňa prvotřídní. Stejně jako vizuální stránka a kamera, nádherné, do posledního detailu promyšlené záběry, v podstatě hodně syrový, ale zároveň umělecký pokus o vhled do dětství na vesnici. V Kachyňově tvorbě navazuje tenhle film na volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl, nově však představuje v té době již osvědčený tvůrčí tandem, který Pan Režisér vytvořil se scénáristou Janem Procházkou, jejichž vynikající scénář opravdu prorazil okovy doby... (24.11.2013)

,,Já bych se do sklepa nenechal zavřít ani za nic! Kdy zase uvidím válku, prosímtě?!" Před konečným zhlédnutím filmu mne dlouho odrazoval budovatelsky laděný název – dle mého názoru dost podivně zvolený, jelikož z celého dlouhého filmu má souvislost jen s jednou kratičkou davovou scénou s vítáním příchozích tanků. Poetika filmu jako celku ale tkví v něčem úplně jiném, to podtitul snímku Já a Julina a konec veliké války se mi zamlouvá mnohem víc. Rozhodně však film stojí za vidění, i když sedne jen vybrané skupině diváků, kteří s velkou chutí ocení poetické filmy. Stejně jako o rok později v Kočáru do Vídně zasazuje Kachyňa příběh do ponurého lesa s vyschlýmy stromy a nekonečnou cestou, snové dětské představy zase připomenou Už zase skáču přes kaluže. Nicméně popři tom se Kachyňa se scénaristou Procházkou dotkl i dost silného tématu udavačství za války s tragickým koncem.                                                                                                                                                          Vše působivě zachytává z pohledu dítěte, víc než na souvislé vyprávění příběhu se zaměřuje na atmosféru... nechává osobitým způsobem realitu prolínat s představami i vzpomínkami z minulosti (např. scénu, kdy chlapce po dlouhém útěku chytí ruští vojáci, "doprovází" záběry s podobnými útěky ze školy, z kostela, ale i trpkou představou válečné popravy), kombinuje nejrůznější asociace (např. střílení vojáků z tanků kombinované se záběry střílení myslivců na ptáky), pohrává si v rámci pohledu do dětské duše i s významem slova válka (skutečná 2. světová válka + "válka" doma s krutým otcem + dětské "války" mezi Olinem a jeho vrstevníky ať už na ulici nebo během docela akční honičky na dřevěných kočárech), nezapomíná ani na humor a neomezenou dětskou fantasii (i když třeba scéna svatého pochod uprostřed s klukem na motocyklu mi přišla už trochu na hraně úletu). Drobná výhrada by byla v závěru i k hodně rozsáhlé stopáži, ale každopádně jde po všech stránkách o velkolepý počin z čs. kinematografie, na který po zhlédnutí dlouho nelze zapomenout. Nádherná kamera, vynikající režie a vedení dětských herců, pěkná scénická hudba Jana Nováka. Z hereckého obsazení zaujal především Gustav Valach v roli rozporuplného strýce Cyrila a Naděžda Gajerová, významná herečka Národního divadla v jedné ze svých mála filmových rolí. 95% (Filmová výzva 2018 - Karlas) (17.08.2018)

Sestdesiate roky v ceskoslovenskej kinematografii boli tym najlepsom filmarskym obdobim. Tuna reziser Karel Kachyna natocil obdivuhodny film o konciacej sa Druhej Svetovej Vojne na pozadi moravskeho vidieka. Stary pan Muller a Gajerova boli proste vyborni herci, vsimol som si aj Gustava Valacha /normalizacna trilogia Pod jezevci Skalou - Na Pytlacke Stezce - Za Trnkovym kerem/ plus pekne exteriery a miestami az genialna rezia Kachynu. Proste ceskoslovenska kinematografia 60. rokov v plnej krase a nadhere : 89 % (18.02.2014)