Zlaté časy rádia

milá nostalgická vzpomínka na woodyho dětství, hlavně závěr na střeše a odeznívající hlas je působivej, ale zatímco většině lidí se woodyho filmy líbí, vím pouze o dvou lidech, kteří jsou k jeho filmům dost kritický, jedním je woody sám, který nikdy nepovažoval své filmy za "great", a druhým je godcomplex, který má evidentně woodyallen komplex. Zdá se, že někerý lidi maj své filmové sympatie a antipatie zakódovaný v sobě, jsou totiž naprosto iracionální. Proč se jednomu líbí, to co druhýmu příde stupid? Goddam it´s unexplicable. Update: 23.12.2013 - My opinion on that havent changed a bit, víc než pět dát nelze, takže není co měnit... (16.07.2008)

Sice se mi trochu přitížilo, když jsem si přečetla, že se Woody inspiroval Fellinim - ale ve výsledku je to celé jen takové hezké poslepování radio historek / rodinná freska typické židovské americké rodinky, kterou nerozhází ani 2. světová. Vypravěč je klučina jak vyšitý z Dickense / z jakékoli italské rodinné (autobiografické) nostalgie, kde se kluci věnují zejména šmírování sličných MILFek. Výprava už pomalu začíná připomínat tu dobu, ve které by se to mělo odehrávat (končíme na Silvestra 1943) a že nechybí Woodyho oblíbenkyně Mia Farrow a Dianne Wiest, dá se to zkonzumovat. Hlavně by se na to měl podívat ale pan Troška a uvědomit si, že i takhle je možné sestavit film z anekdot, dokonce anekdot na jediné téma. A jde to. (18.05.2013)

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík. (27.03.2015)

Pohodová a vkusná zábava tak trochu ve stylu Betty MacDonaldové. Allenova nostalgie — rádio už dávno neohrožuje tělesný i duševní vývin mládeže, která by u něj celé dny vysedávala, vstřebávajíc hloupé příběhy a nejdouc ani na čerstvý vzduch. Spousta jiných věcí, nehledě na multimediální vychytávky, však zůstává pořád stejných. 4½. (06.05.2013)

"Kdo je to ta Pearl Harborova?" :-)) Krasna pocta mediu radia (zvlast z pohledu cloveka r. 2013 ze "sveta internetu"). Spousta nostalgie zacatku amer. 40. let, Allen jako vypravec sveho detstvi, plno pekne muziky (blues, jazz, salsa....), vtipne absurdni situace a jedna potrefena rodina :) Dost me prekvapilo i vystoupeni D. Keaton (po dlouhe odmlce v Allenovych filmech). Proste retro jak remen. Doporucuji konzumovat jako vzdy s cervenym vinem....nebo mozna spis doutnikem a whiskey :) Trochu to pripomina Obecnou skolu nebo Pelisky. A historka o baseballistovi byla neskutecna, jsem se malem svalil smichy (musi se to videt, jinak uzivatel "formelin" ji tu popsal i doslovne :) (29.08.2013)