Zlaté časy rádia

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

[3,5*]     "You speak the truth, my faithful Indian companion."     Autobiograficky ladená snímka Woodyho Allena, plná jeho špecifického humoru so satirickým náhľadom na spoločnosť. Dielo je to inak veľmi farbisté, so skvelou dobovou hudbou, parádne vystihnutou atmosférou doby a citeľnou nostalgiou za starými časmi. Zrejme preto, že je to tak zakotvené v realite, sa Allen dosť miernil vo svojej uletenosti a myslím, že to filmu prospelo. Nezabudnuteľná je úvodná scéna s dvoma vlamačmi, ktorí hádajú melódie v rozhlasovej súťaži "Guess the tune" (takmer som sa udusil smiechom).     "When Mr Manulis called for a date the next week, she told my mother to say she couldn't see him. She had married a Martian." (31.12.2022)

V čase, keď televízia ešte nebola, malo rádio svoje zlaté časy a bolo prítomné v domácnosti pri každej dôležitej udalosti. Teda v domácnosti Woodyho Allena, ktorú predstavuje v tomto retro filme vo forme banálnych historiek s miernymi dávkami humoru. Očakával som aj niečo zo zákulisia rádia, ale toho bolo minimum, dozvedel som sa len to, že sa netreba vymknúť na streche. Posolstvo filmu mi uniklo, možno bolo úmyslom len priniesť svedectvo o svojom detstve. –––– A pak tam byl táta s mámou, dva lidé, kteří se dokázali pohádat kvůli všemu. (02.04.2015)

Krásné filmové pohlazení s velkou dávkou humoru, kde na mě neuvěřitelnou silou dýchala pohodová atmosféra těch dávných "rádiových" let. Pohodlně si sedněte a nechte se unést vyprávěním o prstenu maskovaného muže, o Sally s Rogerem, rybách, ruských, komunistických hranolkách a například historka o tom, jaký byl Kyrby Kyle vám vyloudí nejeden úsměv na rtech. Bude vám k tomu hrát příjemná dobová hudba a možná vám bude taky tak fajn tam někde uvnitř vás, jako mně...... (29.11.2013)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)