Smrt si říká Engelchen

,,Za statečnost pod nepřítelem se žádné medaile nedávají''... Engelchen je tak trochu jiný typ válečného filmu. Zajímavá je nejen kamera (líbil se mi její častý pohyb zejména u bojových scén v běhu, kde na čas předběhla nejeden z pozdějších filmů) ale i to podání více méně retrospektivního vyprávění celého příběhu z nemocničního lůžka. Mladý Kačer se špaginem vypadal jako skutečný akční hrdina ! Film je celkem drsný a s Němci se ve filmu partyzáni dvakrát nepářou. Zároveň ale na to celé jejich nasazení nahlíží snímek i lehce kritickou optikou. Víme dobře, že zejména na Slovensku pár pochybných akcí mělo za následek brutální vyhlazení celých osad atd... Tady je to podobné. Film mi dlouho unikal, ale nakonec jsem Engelchena přeci jen dostihl... 4 pancerfausty. * * * * (04.02.2015)

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." (29.12.2011)

Všechno je jasné až v dějepise. V životě dělá člověk chybu za chybou. Až takhle jsem to nečekal. Vynikající, absolutně politicky nekorektní a nadčasovým způsobem vyprávěné (tehdy ještě flashbacky nebyly moc v módě) válečné drama od našich prvních držitelů Oscara. Vynikající Jan Kačer a Otto Lackovič. 93%. (28.03.2009)

Některé části filmu jsou brilantní, ale jiné (a těch bylo víc) se nepříjemně vlekly a emočně mě míjely, což byl asi můj klíčový problém s filmem. Krom např. scény na louce s knížkou Thomase Manna a jejím německým majitelem a několika dalších momentů, které bych spočítal na prstech jedné ruky, jsem v podstatě nezaujatě sledoval střídavě výjevy z nemocničního lůžka nebo partyzány na pasekách. A nebýt hudby Zdeňka Lišky, mohlo být ještě hůř. Jan Kačer ani Eva Poláková se navzdory mnoha zdejším nadšeným a pochvalným hodnocením nevyhnuli přehrávání, herecky byl nejlepší doktor v podání civilně a střízlivě hrajícího Martina Růžka. A ještě si neodpustím poznámku ohledně ideologické roviny snímku. Ti Rusové z toho vyšli na můj vkus až nějak moc dobře… Ocenit to dokázali dokonce i na filmovém festivalu v Moskvě. (24.02.2013)