Děrsu Uzala

Babajanovu verziu o Dersuovi Uzalovi z roku 1961 som síce vôbec nevidel, ale i napriek tomu si dovolím tvrdiť, že sa zrovna tej Kurosawovej z roku 1975 za žiadnych okolností nevyrovná, nepriblíži a ani nedorovná, až tak som z nej neuveriteľne nadšený, že ani v podstate sám neviem, či je to najmä vďaka tej samotnej, drsnej prírode, ďalej, povedzme sympatickým postavám, či dokonca i samotnému spracovaniu (nakrúteniu), alebo skrátka z každého rožku trošku, keďže som mohol obdivovať všetky tieto filmové zložky od samého začiatku až vari po samý koniec, keď som predsa ostal trochu smutným a zarazeným divákom, a to nielen z toho dôvodu, akej informácie sa mi dostalo následne do uší, ale vlastne už na samom začiatku som bol toho priamym svedkom, čo protagonista na konci len podtrhol. A niekde medzi tým sa náramným spôsobom rozprestieral tento nadčasový, skutočný príbeh, pojednávajúci o prieskumníkovi a lovcovi, z ktorých sa stali, vskutku naprosto nerozluční priatelia - niekedy začiatkom 20. storočia vo východosibírskej tajge, kde na seba po prvýkrát natrafili. Apropo, aj bez priamej účasti Toširóa Mifuneho (dvorného herca prechádzajúcich "kurosawoviek"), sa stále jedná o majstrovské, umelecké dielo, jedno z najlepších, aké počas svojej kariéry nakrútil, aj keď možno teraz trochu viacej preháňam, no podotýkam, že v tomto prípade ide predovšetkým o náročnosť ako takú, čiže podľa mňa film nie je určený pre dnešné zjednodušené publikum, chce to v prvom rade vnímavejších a trpezlivejších divákov, akých v súčasnosti bohužiaľ príliš veľa nie je, ktorí sa totižto správajú, ako nejakí, maximálne nevychovaní diviaci! Treba si všímať najskôr kultivovaného diváka, a až potom akéhosi diviaka, a je to mimochodom poriadny rozdiel. (14.12.2022)

Film, který již po několika minutách bere dech; duše se při něm rozplývá do vířících obláčků lesní mlhy... Na ohromující výlet s nejmilejším, nejobětavějším staříkem na světě nikdy nezapomenu, stejně jako na kouzelné prostředí tajgy - konečně si dokáži pod tímto slovem představit něco hmotnějšího. Nejmagičtější na celém Děrsovi je, že ačkoliv obsahuje "jen" sladké záběry krajiny a loudavé putování dvou přátel, stejně je to nejpoutavější snímek, který jsem za dlouhou dobu viděl. Člověk nemá pocit, že by sledoval film, nebo třeba dokument, ne. Takže si nasaďte batohy, řekněte na několik dlouhých měsíců (137 minut) sbohem internetu, a vzhůru za dobrodružstvím! (29.12.2010)

Jaké štěstí, že se Kurosawovi nepodařilo předčasně ukončit svůj život a nepřipravil nás tak o jedno ze svých nejlepších děl. Do Děrsu Uzaly vložil veškerou lidskost v její nejčistší a nejušlechtilejší podobě. Čirou jednoduchostí dosáhl dokonalosti. Výjimečný film o opravdovém přátelství a harmonickém soužití člověka s přírodou v kulisách dechberoucí scenérie sibiřské tajgy. (23.05.2011)

Brilantně citlivým pohledem Akira Kurosawa natočil příběh Děrsu Uzaly o jeho průzračné duši. Co je vlastně na prostém příběhu pro mě tak působivé? Zjistit, po těch dlouhých letech ve městě, že podmanivá louka krásně voní a strniště píchá a navracet se do světa přírodních zázraků, které v tomto filmu přímo jsou poeticky laděné. A donutí člověka se vážně zamýšlet nad hodnotnými věcmi v životě. (01.01.2009)

Kurosawa mě mnohem více zasáhl tímhle snímkem (a Rašomonem) než všemi svými samurajskými filmy. Velice lidský příběh přátelství ruského cestovatele a důstojníka carské armády s domorodým sibiřským lovcem národa Goldi. Normálně nejsem přítelem mouder přírodních národů, ale to jen proto, že jsou to často výmysly "bílého muže", které jim vkládá do úst. Ovšem Děrsu se svou směsí mystiky a pragmatičnosti (zkuste přežít v tajze s pouhou mystikou) mi byl sympatický. Jeho osud se mnou vážně dokázal hnout. (28.02.2007)