Sanjuro

Tentokrát nám mistr nadělil oddechový nářez s prvky komedie. Toshiro Mifune je tam namakanej drsňák, který pomáhá devíti uchům s osvobozením správce města a moc problémů mu to zrovna nedělá. Podezříval jsem ho z toho, že by celou armádu dokázal vykuchat sám, ale to by ten film byl asi dost krátkej. Nicméně Kurosawova invence se hodně objevuje u bitek (potok krve na konci rulez) a zvláště se mi líbila asi desetivteřinová scéna tancování devíti hlavních hrdinů se zajatým nepřítelem za zvuků takové rozjuchané hudby. (06.01.2007)

Tak, Kurosawa skrátil stopáž a film je hned konzistentnejší. Sanjuro sa koncentruje na postavu Toshira Mifuneho a je to len dobre, pretože ten ťahá svojou charizmou dej ako sa len dá. Réžia mi pripadala o niečo svižnejšia než v ostatných Kurosawových filmoch čo som videl. Oceňujem snahu nalepiť na jednoduchý dej aspoň nejaké zvraty a väčšiu snahu o psychologické prekreslenie Mifuneho hrdinu. Ale päť hviezdičiek je za posledný súboj, pretože to čo tam Mifune spravil (tasiť ľavou, stiahnuť sayu a potom de facto reverzom spolu so zatlačením pravou seknúť tak zblízka bez toho aby sa sám zranil ) je mimoriadne ťažké, on to však zvládol úplne perfektne. (väčšina z pokročilejších iaidistov by mala veľký problém už len s tasením ľavou). 9/10 (29.12.2006)

Historická linie Kurosawova díla se opakovaně vrací k základním mravním problémům tradicemi a statičností spoutané země a mezí a možností rezistentního individua v tomto rámci ortodoxie konvencí a kast. Tímto jedincem je i tentokrát oblíbený Kurosawův herec Toširo Mifune. Rozvážná dynamičnost brzdí nepřipravenou horkokrevnost naivního mládí a výstižně reprodukuje cyklickou časovost doby, v níž se činy statečného čestného samuraje odehrávají. Happyend není za těchto okolností vyumělkovaný, ale přirozený a jako vyvrcholení nenapadnutelný. Jakkoliv tyto pohledy do národní identity mohou působit pro Evropana neobvykle a až nestravitelně, jejich význam je neoddiskutovatelný. V zásadě rovněž evropskýma očima kvalitou, která má japonské kořeny, prostředkují všelidské nesnáze a žaly. Katastrofický konec a zhroucení japonského státu v r. 1945 byly ještě v době vzniku filmu živým, palčivým problémem. A tímto problémem bylo nejen končící samurajství a jeho mravní a myšlenkový svět, ale i neméně nesnadná otázka jak odlišit to, co by mělo zůstat i do budoucna, od toho, co se viditelně přežilo. Problém, který je všelidský a nadčasový. I dnes, téměř půlstoletí po vzniku tohoto filmového klenotu nejvyšší zlatnické práce. (26.08.2007)

Cynický bezejmenný samuraj z Tělesné stráže se vrací! A je to návrat vůbec ne nezajímavý, ačkoliv je pravdou, že tak poutavý příběh jako v Tělesné stráži se zde nevyskytuje. Kurosawa nás opět (s mistrností sobě vlastní) přivádí do doby, kdy všechny ženy byly krásné, všichni mužové odvážní a znalost šermu byla otázkou života a smrti... (01.11.2005)

Zatím nejlepší Kurosawa, kterého jsem viděl. Příjemná délka, zajímavý příběh, skvělý Toshiro Mifune a Kurosawa v největší formě. Překvapilo mě tempo a plynulost děje, který se zbytečně nezasekává a nečeká. Kontrast vidiny boje a krve v podobě samuraje a mírumilovný a láskyplný pohled na svět skrze dvě ženy je jen jedním z kontrastů v celém filmu a jasně dává najevo, že tohle je promyšlené od první do poslední minuty. (31.12.2008)