John Wick 3

Abych udělal veliký dojem na ploutvonožce, co čtou mé komentáře a ctili mě jako svého osobního Boha, tak neuvěříte, ale viděl jsem v kině. Zaplatil jsem si letenku do Londýna, zašel jsem s kámošem do kina u Wembley (zmiňuji to, abyste mi věřili a záviděli) a po kině letěl zpátky. Bravurně bez titulků zvládnuto, protože příběh by pochopilo i šestileté dítě a tudíž není potřeba v konverzačních scénách dávat pozor. Mezitím jsem sledoval imigrantskou skupinu, která po deseti minutách opustila sál a zanechala po sobě několik balíků Nachos (povím vám, nic zábavného). Tímto komentářem bych chtěl pozdravit i následnou rodinu, která s dětmi přišla do sálu zrovna ve chvíli, kdy probíhaly nejbrutálnější scény filmu. Snad si to přečtete. Takže, co bych povídal. Jednoduchá, přímočará, ale silně efektní akce, kvůli které jsem ihned po kině zmlátil partu snědých uprchlíků ve stylu kravata, nůž a osmnáct salt. Vyvolený Neo, Morpheus schovaný v kanále a už mi chybí jen romantická Trinity, abychom dostali Matrix nové generace. Závěrečný cliffhanger je jasný, okatý a už by mohli s tím tempem zpomalit než nám v dalším díle Nea zabijí. (10.06.2019)

Kdepak Baba Jaga, Kostěj Nesmrtelný je to! Běloruský geroj, co nechce umřít, protože ví, že by ho poslali opačným směrem, než je manželka, zase headshotuje, bodá a mlátí pod nápaditou taktovkou zkušených chlápků od fochu. To jsou neměnné konstanty. Stejně jako to, že Reeves retardovaně běhá i hraje nebo že nastavená mytologie je zcela podřízená akci a všechny ty vzletné fráze pronášené se stříbrnými lžičkami v prdeli, nečinnost bezpečnostních složek či skutečnost, že vraždy na veřejných prostranstvích nejsou sebemenším důvodem k panice (jak kdosi vtipně vysvětlil ve FAQ na IMDb: „It´s New York city“) je potřeba brát s nadhledem a pochopením pro Wickovo svébytné universum. V apartmánech žánrového hotelu se vedle Garetha Evanse ovšem ubytovala jen úvodní živočišná bitka s chladnými zbraněmi (před ní pobavilo urychlené skládání revolveru ala buono Blonďák zaslechnuvší ostruhy) a třeba finále v Continentalu, byť s krásným „parabellum“ Vivaldiho, už bylo poněkud vyčerpávající a kryt byl občas na místě dřív, než přišel úder. Poslední „yeah“ poměrně jasně naznačilo, že se jede dál (někteří byli kvůli tomu schválně ušetřeni a mám pocit, že jistá lehce prošpikovaná osoba možná i popadne dech). Není důvod, aby tomu tak nebylo, když Kosťa Jonatán drží v rukou zlaté vejce, nicméně mám obavy, že už Stahelski začal klesat z vrcholu křivky.. (20.06.2019)

Dvojka mě úplně nepotěšila, trojka mi to však všechno pořádně vynahradila. John Wick se posouvá dopředu. Ne v tom smyslu, že by zabil víc lidí (i když to možná taky), ale režisér Chad Stahelski a Keanu Reeves přišli na strašně moc neokoukaných způsobů, jak to zabíjení na plátně dělat. Zatímco minule se hlavně střílelo, tentokrát se víc spoléhá na kontaktní souboje, chladné zbraně a něco, co bych nazval „čtyřnohý arzenál“. A je to skvělé!  Každá akční scéna je jiná než ta předchozí. Jednou se střílí, pak je tam honička na motorkách, bitka velkej vs. malej, případně malej vs. mnohem menší a ze všech akčních momentů dovedou tvůrci vymáčknout naprosté maximum. Už během první půlhodiny předvede třetí John Wick tolik věcí, že by většině režisérů akčních filmů vystačily na celou kariéru. Velkým plusem je tentokrát i přítomnost opravdu výrazných vedlejších postav, ať už stojí na Wickově straně, nebo mu jdou po krku. Stahelski sice dál rozšiřuje svět a mytologii a já mám dál pocit, že to není úplně třeba, na druhou stranu nepůsobí to už tak násilně jako minule a vzhledem ke kvalitativnímu a vlastně i kvantitativnímu posunu v akci mu to rád odpustím. Jsem rád, že lidem zodpovědným za tuhle sérii nápady ještě evidentně nedošly. (15.05.2019)

Od premiéry prvního John Wicka se v mém životě změnilo hned několik věcí. Když potkám na ulici psa, uctivě ho pozdravím, stal jsem se na čas závislý na songu Plastic Heart od Nostalghie a především jsem si uvědomil, že i ryze akční film, může mít vysokou scénaristickou, vizuální i hudební úroveň. Ale už nemá cenu dál tenhle akční orgasmus dál oddalovat, je to prostě nářez, chytrej, promyšlenej, stylovej. Trojka navazuje přesně tam kde skončila dvojka a jen pár minut trvá než to začne ve filmu lítat jak semtex za mlada. Tvůrci jsou zjevně intelektuálové, protože první akci nám dopřejí v knihovně, hold ruská literatura má univerzální využití, příznivci muzea rovněž nebudou ochuzeni, rovněž je nám dopřán i tzv, kop koňmo a proč akčnit jen v NY, když se může jedno velmi originální akční choreo odehrát v Casablance, stačí k tomu nasraný Keanu, nasraná Halle a párek hodně nasranejch psů, tedy spíš fenek s ohledem na jejich koulový apetit, ale akčnit se tentokrát bude i v Casablance a to velkolepě, stylově a s dokonalou vizuální složkou. Akční scény v sobě mají krom originality, neskutečnou dynamiku a je zjevné, že film střihal minimálně Edward. Nože, ruce, střelné zbraně všeho druhu, lidi, zvířata, auta, motorky, tady fakt akční prostě úplně všichni a úplně všechno. Je to tvrdá akce, ale akce která se nebojí na sebe koukat s nadhledem a dát najevo výtečný smysl pro humor. Akce, která se nebojí jednoduchého leč velmi zajímavého příběhu v podobě postupného i když stále malého odkrývání minulosti hlavního hrdiny, akce co se nebojí dát atraktivitu a jedinečnost i vedlejším postávám. (14.05.2019)

Třetí John Wick pokračuje v odkazu druhého dílu a využívá opět čistokrevnou akci k tomu, aby posouvala jednoduchý příběh a odkrývala nová zákoutí světa, která předtím zůstávala nedotčena. Film tak výrazně posiluje serialitu a vzájemně se podporující vyprávění napříč celou sérií a jeho výstavba se mi minimálně po prvním zhlédnutí jeví o dost volnější a epizodičtější než ve filmech minulých. Podepisuje se to hlavně na práci se staronovými postavami a samotnými akčními scénami. Tentokrát absentuje dominantní záporná postava, přítomná v obou předchozích dílech, která by řídila Wickovy motivace a formovala jeho překážky v průběhu celého filmu. Parabellum totiž už není příběhem o pomstě a jejích následcích, nýbrž vyprávěním o kulminující vzpouře proti mocnému systému, kde se karty mohou nečekaně obracet a udržování napětí zajišťují konfrontace postav v celém průběhu, nikoli směřování a gradování k závěrečnému střetu. Vedlejší aktéři se většinou zjeví na několik minut a pomáhají Johnovi jednak udělat další krok v jeho rebelii (a zároveň ji i psychologicky objasnit), jednak posunout vědomí publika o rozsáhlosti a praktikách fiktivního světa zase o něco dále. Do toho jsou pak vklíněny ony akční scény, kterých je opravdu požehnaně a v podstatě každá předchází či následuje další posun v příběhu. A zatímco některé jsou vyloženě skvostné, přicházející s nečekanou volbou prostředí a s pikantními zabijáckými prostředky (kdo nechoval dosud respekt ke koním, tak se to asi změní), jiné už po chvíli přeci jen vyznívají trochu únavně a opakují se v nich podobné fígle. Stejně ale musím před Stahelskim, kaskadéry a Reevesem hluboce smeknout, protože skoro každá jednotlivá akční sekvence i navzdory kolísavému wow-efektu představuje tu nejpoctivější kaskadérskou a inscenační žánrovou školu, před níž se Expendables krčí v koutě a modlí se, aby je tam John Wick nenašel. ____ Jak je ale film našlapaný v jeho dynamické fázi, tak v těch klidových mezihrách nemá zase tolik blyštivého potenciálu. Zatímco dvojka měla ten stmelující motiv v podobě hlavního záporáka, zde mi podobný hnací motor v prostřední části, kdy ozbrojené bafání na chudáka Wicka za každým rohem začíná trochu nudit, bohužel scházel. Závěr naštěstí napravuje nesrovnalosti a připravuje hodně úrodnou půdu pro střílečku a pěstní fight století, v nichž se chytře podtrhuje ten dominantní koncept osobní vzpoury a ještě posiluje hnací motto "John Wick vs The World". Nečiní to sice tak elegantně a vygradovaně jako dvojka a občas mu hapruje tempo, ale přesto dokáže finální scéna překvapit a zamést většinu pochybností do šuplíku s nálepkou nepodstatné maličkosti.. 85% (18.05.2019)