Složka 64

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)

Složka 64 mě bavila ještě o něco málo víc než předchozí díl Adler- Olsenovy série. Tvůrcům se podařilo vybudovat výbornou, nepříjemnou atmosféru i velmi slušné napětí, nešetřili tentokrát ani akcí, Morck byl, na rozdíl od pozitivního Asada, opět zřetelně šikanován životem a příběh měl hlavu i patu, takže jsem měl radost a neměl jsem téměř žádný důvod ke stížnostem. (08.03.2019)

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)

Složka 64 je ukázkou toho, že i bez velkolepých gest a s trochou umu to prostě jde. Novinka Christoffera Boea posunuje sérii zase kvalitativně o level výše a i přes značné změny oproti předloze tahle podívaná prostě funguje. Od začátků, kdy film pracuje až na úrovni buddy cop komedie se snímek v hutný příběh s jasnou návazností na současné problémy a zločiny minulosti. Napínavý a skvěle zahraný kriminální thriller, který patří mezi to nejlepší co v žánru za posledních pár let vyšlo. (10.01.2019)

Koukám, že Dánové mají ve svých dějinách taky nadmíru ošklivý flek. Ovšem ostrov Sprogø by mě děsil v každé době, navíc význam slova zazděný tu dostává velice specifický rozměr. Vyšetřování trojnásobné vraždy v propojení s minulostí nabralo strhující obrátky zejména v druhé polovině a tiše jsem si přála vidět čtvrtého na židli. Působivá krimi jízda. (02.03.2019)