Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina

Mnoho jsem si toho od tohoto filmu neslibovala. Vlastně jsem se mu docela dlouho vyhýbala. Možná i proto mně nakonec příjemně překvapil. Řekla bych, že Čonkin patří k tomu zajímavějšímu s české porevoluční filmové tvorby. Ve vesnici Rudá se splétá mnoho absorudních a zároveň velmi charakteristických příběhů, - od vojína Čonkina zapomenutého na stráži, - přes místního "Mičurina" snažícího se využít potenciál hoven, - předsedu kolchozu, který vzorně poslouchá, co mu radí shora a bojí se, že ho právě proto zatknou (mezi příkazi patří i zasít obilí v době sněhu) - až po členy KGB, krátící si volný čas čtením komických udání. Vše vyvrcholí závěrečnou bitvou, v níž se střetnou Rusové s Rusi a obě strany předpokládají, že ti druzí jsou Němci. Všude je plno nesmyslných nařízení, ale nikdo se raději na nic neptá ... Nakonec je přece třeba jednat spontáně, ale při tom organizovaně. :) PS: Ruské znění by k tomu sedlo mnohem víc než český dabing, se kterým jsem to musela vidět. (27.02.2008)

Tenhle film jsem sháněl snad deset let. Pamatoval jsem si jej jako vynikající absurdní zábavu se silným satirickým nádechem. A to se mi i po těch letech dostavilo. Nejméně známý film Jiřího Menzela, ovšem proč? Herci jsou skvělí (vojín Čonkin je abnormálně hustej týpek), humor tu je, scénář se Zdeňku Svěrákovi rovněž povedl. Škoda druhé poloviny, která ztrácí dech a objeví se i nějaká ta hluchá místa. Přestože by film bylo zajímavé slyšet v původním znění, české znění se taky hodně povedlo (Ondřej Vetchý, Naďa Konvalinková, Pavel Zedníček, Josef Abrhám, Boris Rösner, Vlastimil Brodský). 80%. (01.03.2008)

Pravda, všechna má očekávání tenhle film nesplnil, přesto mi přijde docela povedený. Jde o zábavnou sondu do života ruské vesničky, jejímž dočasným obyvatelem se stal i voják, zanechaný zde coby hlídač opuštěného vojenského letadla. Nezapomenu na jeho výraz, když se dozvěděl, že ta kořalka, co zrovna pije, byla vypálená z hoven :)). (17.07.2002)

V první polovině spíše jen pozvolné vyprávění a popis života lidí na ruské vesnici před 2.světovou válkou, ke konci se vše pěkně rozjede a chvílemi až obsahuje prvky crazy komedie. Přitom při některých velice humorných scénách může divákovi přebíhat mráz po zádech - ono to s NKVD nebyla žádná legrace, Menzel nicméně dokáže přinést humor i sem. (18.07.2003)

Pokud jsme kdy usilovali o pomstu za 21. srpen 1968, tímto filmem jsme jí dosáhli. Jak námět (literární předloha z pera přední osobnosti ruskosovětského disentu Vladimíra Vojnoviče), tak místo natáčení (Milovice, sídlo velení okupační tzv. Střední skupiny vojsk Sovětské armády) a výběr tvůrčích protagonistů (Menzel, Svěrák) nemohl být lepší. Český černý humor, zřejmě to, co poučený Spoluzápad na nás oceňuje nejvíce, se tu prolnul s širokou ruskou duší a splynul s ní do náručí a syntézy opravdu šťastné a přitom tvůrčí i divácky vděčné. Srovnání posledních týdnů předválečného stalinismu s c. a k. armádou někdejší habsburskolotrinské monarchie je dovedeno do virtuózní dokonalosti. Způsob, jakým Jiří Menzel zvládl vedení skvěle vybraných a vesměs špičkové výkony odvádějících ruských herců, zaslouží nejvyšší uznání. Zparodovat a zesměšnit instituci tak hrůznou, jakou byl NKVD, je samo o sobě velkou zásluhou. Také přesnost, s jakou je zachycena ruská vesnice, bere dech (jakoby Vojnovič se Svěrákem opisovali Babela a další ruské spisovatele, kteří výstižně vylíčili skutečnou tvář tzv. kolektivizace). Satirická nadsázka, křtěná Gogolem, Bulgakovem, Ilfem a Petrovem, a tak trochu i Majakovským, vyznívá do nepřímé obžaloby zrady ideálů, z nichž se kdysi, na přelomu desátých a dvacátých let, před devadesáti lety sovětská státnost rodila. Hrůzný stav, do kterého Stalin zemi přivedl, je tu rovněž pojednán s až chirurgickou minuciózností. Doslova na ústa dopadá i Lysenko, neblaze proslulý ničitel sovětských přírodních věd. Přesto - nebo právě proto - tu Vojnovič - a s ním i Svěrák a Menzel - přesně a skoro bych řekl s až úzkostlivou láskou zachycují i pozitiva ruské národní povahy, poctivost, naivní upřímnost, rozprostřenost ruské duše, jak ji známe z děl velikých klasiků tohoto národa v předminulém století. To, že tato upřímnost a dobrosrdečnost je líčena v nemytých a nečesaných kulisách doby, jen zvyšuje její přesvědčivost a výstižnost. Náš boj s komunistickou minulostí tak trochu připomíná místní představitele NKVD a Rudé armády, zachycené v působivé nadsázce v ČONKINOVI. Zdá se, že jeho součástí se stalo i naprosto nepochopitelné přijetí tohoto divácky tak vděčného díla. Namísto naprosto samozřejmých díků se Menzel dočkal odsudků a nepochopení až absurdního. Nedivme se našim negativním úspěchům v Evropě; pokud co komu sladíme a oslazujeme, jsme mezi příjemci těchto ne zcela domyšlených rituálů zákonitě sami první nasnadě. Až .... až.... zkrátka až si osvojíme znovu umění rozeznat naše skutečné vrcholy a propady, pak teprve plně doceníme toto neprávem opomíjené a pro mnohé skoro nežádoucí dílo našeho skvělého režiséra a jednoho z nejhvězdnějších scénáristů v dějinách naší národní kinematografie hraného filmu. (26.02.2008)