Žízeň po životě

Během sledování snímku jsem si nesčetněkrát položil otázku, co může být větším zážitkem než sledovat dva velikány filmového plátna (v případě druhého již (i) nebe) – živelné(ho) K. Douglase resp. A. Quinna v jednom snímku pohromadě. A přitom odpověď je zcela jednoduchá. Sledovat je coby malíře V. van Gogha resp. P. Gauguina. Dlouho dozadu mi neudělalo nic takovou radost (snad pouze dnešní oběd :-), jako tahle „oživlá (rozpohybovaná) obrazová minulost v přímém přenosu“. Člověk si skutečně zřejmě musí šáhnout na úplné dno, aby ze sebe následně vymáčknul to nejlepší. Otázkou zůstává, co je samé dno, stejně jako je otázkou, zda to následně někdo (d)ocení. Jak už to tak většinou bývá, až čas ukáže...... Nikoliv „rozumových, ale srdcových (pocitových)“ 5*. Tím ovšem neříkám, že by samotná filmová kvalita absentovala, ba právě naopak. Je téměř neuvěřitelné, jakým způsobem se režisérskému tandemu V. Minnelli-G. Cukor (pravda, s výrazným otiskem a (ná)pomocí K. Douglase) podařilo zachytit ten (umělcův) vnitřní boj, který (sám se sebou a svým okolím), musel den co den svádět. Ostatně právě tato skutečnost (společně s exteriéry) je hlavní devizou a lákadlem tohoto pozoruhodného (životopisného) snímku. M. Rózsa je potom už pouze tou pověstnou třešínkou na dortu. p.s. „jednoho dne najdete způsob vyjádření a tím bude opodstatněna vaše existence“. Společně se samotným názvem snímku (resp. předlohou I. Stonea) snad nejvíce tato (učitelova) Gauguinova slova vystihují samotnou podstatu (van Goghova) bytí. (23.10.2012)

Scénář je úžasně a pečlivě napsanej (skoro všechny věty mají největší možný smysl a význam a žádná není přebytečná, což je jev co se hodně málo vidí). Práce stojící za tímhle filmem ve formě background checku sběru informací a následné prezentace je vydatná a podmanivá jako van Goghovy obrazy. Film úžasně splnil, co měl. (23.10.2012)

PLEASE DON'T GO! YOU DON'T KNOW HOW ALONE FEELS! I KNOW ABOUT LONELINESS! ONLY I DON'T WHINE ABOUT IT!!! Co na to říct. Hodně depresivně na mě tento snímek působil. Možná i tím, že jsem se v některých věcech v postavě Kirka viděl. Alkohol, hádky, nabubřelé ego, deprese a věčné stěžování si, protože prostě nedokáže některé věci v životě přejít jen tak. Neznal jsem příběh Vincenta a proto jsem se na začátku lekl, že bude nábožensky založen a že bude věčně mlet o bohu. Mé obavy se velice brzy ukázali jako liché a až na tu sklíčenost co z filmů na člověka působí šlo o zajímavou biografii neobyčejného člověka. Velice potěšil Antony, i když ve filmu neměl moc místa. Nejsilnější scéna? Vincentův záchvat, kde se vyvalí na skálu jako Stallone v Cliffhangerovi, při tom vymačká všechnu žlutou temperku a potom skočí do křoví. Vše podpořeno dramatickou hudbou. Mno a úplný závěr? I AM DESPERATE. I CAN FORESEE ABSOLUTELY NOTHING. I SEE NO WAY OUT!!! (09.03.2016)

Vychutnání filmu bylo umocněno mojí nedávnou četbou - Vincent van Gogh - Deník v dopisechu od Jana Hulskera. Spojením těchto dvou děl jsem si plně uvědomila, nebo spíše představila, co byl Van Gogh za člověka a lépe pochopila jeho duševní rozpoložení, které nebylo jednoduché. Zmítal se mezi nepochopením otcem, který jej považoval po celý jeho život za zahaleče a nikdy jím nebyl nepochopen, nenaplněné a bouřlivé vztahy se ženami , postoj k bohu a náboženství. Divoká povaha, která touží být nespoutaná a přesto je spoutávána předsudky doby a jeho rodiny. To vše nemohl vyvážit silný a vzácný vztah s bratrem Theem, kterému psal ony zmíněné dopisy, odhalují jeho podstatu myšlení a čistou duši. Pro mne skvělý film po všech stránkách. (22.03.2015)

Zaujímavý životopisný snímok, ktorý vás prevedie všetkými najdôležitejšími etapami van Goghovho života v podaní charizmatického Kirka Douglasa. Navyše je dejová linka obohatená o rozmer výtvarného umenia, kde na jednotlivých obrazoch by mohol človek oči nechať. Trocha na škodu je dosť rozpačitý záver, ktorý evokoval, že van Goghov posledný obraz by mal byť "Obilné pole s vranami", čo ale nie je pravda, keďže to bola „Záhrada u Daubigny“. Inak Vincent van Gogh je podľa mňa najväčší maliarsky smoliar histórie. Za jeho života bol rád, keď predal jeden obraz za 400 frankov a stále žil preto v biede (ešte šťastie, že mal takého chápavého a oddaného brata), po smrti však hneď trhol v tržbách niekoľko rekordov a jeho obrazy sú medzi zberateľmi považované za najcennejšie vôbec. Aká to smutná irónia. Slušný nadpriemer. 80/100 (10.10.2017)