Wittgenstein

[9. FFI 2015] Wittgenstein ľahko&rýchlo, nie však povrchne či nepodnetne. Je celkom možné, že i on sám by toto geniálne spracovanie ocenil, keďže má, podobne ako on, silný odpor k akademicky zaštítenému bľabotaniu intelektuálov s troma titulmi. Skôr než sa upíšete filozofii, tej výkladnej skrini mnohých školských inštitúcií alebo začnete navštevovať semináre venované Wittgensteinovmu životu a dielu, pozrite si Jarmanov film. V žánroch mi chýba komédia. 100% P.S.: Začínam mať pocit, že Radkove divácke limity sú hodne úzke a niektoré filmy jednoducho nevie pozerať. Jeho argument, že „možnosti filmového jazyka ostali takmer nevyužité“ (všimnite si častej metonymie v jeho komentári) celkom opomína ťažiskové prvky Jarmanovho štýlu ako práca so zvukom, tu dovedená na úroveň prelínania diegetickej a nediegetickej hudby, alebo strihová skladba, ktorá pred divákom zatajuje významnú časť priestoru použitého až v neskoršej časti scény/pasáže (napr. ilustrácia známeho sporu o tom, či nosorožec je alebo nie je v miestnosti), a už vôbec sa nenamáha interpretovať, i keď len samotná práca s predkamerovým priestorom a hercami podnecuje zaujímavé interpretácie. Predovšetkým ale nesúhlasím s jeho tvrdením, že „výsledkom je ale len hra, ktorú možno rovnocenne uviesť ako divadelné predstavenie, rozhlasovú hru alebo ju prečítať ako scenár“; kým javisková dramatizácia látky by snáď ešte mohla simulovať podmienky s podobným účinkom, pri zvyšných dvoch zmienených formách by pôvodné dielo celkom zaniklo a podstatná časť jeho významových nuáns by sa stratila. (26.10.2015)

Možná, že by se film líbil i samotnému Wittgensteinovi, přece jen režisér Jarman udělal to, oč rakouský filozof a jeden z nejpodivnějších géniů historie usiloval, jakož Ludwig W. svůj obor - dlouhou dobu královnu věd filozofii - dosti zjednodušil, dle nejhlasitějších kritiků možná i degradoval (jak známo, filozofie v jeho podání byla služkou přírodních, odstoupil od velkých metafyzických předpokladů a naznačoval, že to, co musíme zkoumat je jazyk), tak analogicky zjednodušil svou uměleckou branži (film) i Derek Jarman. Tím, že si dovolil film stylizovat do divadelního hávu, ukázal, že nejdůležitějším prvkem filmu je jeho dramatičnost (konflikt, antické postavy), a že všechno ostatní je jaksi navíc. Jako by se tu někde snažil říct, že jsou všemožné technické vychytávky, kterými se film nového milénia jen hemží, poněkud zbytečné - hodila by se tu Wittgensteinova parafráze: "Pokud nemáte o čem točit, tak radši netočte." 90% (11.06.2013)

Návod na to, ako nakrútiť svoju obľúbenú látku s minimálnymi finačnými prostriedkami, čiže niečo pre našich filmárov. Ono práve vtedy sa ukáže vaša skutočná obrazotvornosť a talent. Mne k dokonalému vychutnaniu tejto netradičnej sondy do života jedného filozofa chýba práve to, že o Wittgensteinovi som v živote nepočul, priznávam. Ale mám hustý dojem, že ak by išlo o film s klasickou výpravou, napríklad by sme vycestovali do zeme, kde zajtrajšok znamenal včerajšok, tak by sa z toho vytratil vtip a nápad a sledovali by sme iba akademickú nudu. 70% a po kine by to bolo určite viac. (01.06.2018)

Když mluvíme o Ludwigu Wittgensteinovi, jako jedním z nejdůležitějších filozofů 20. století (viz obsah) nebo o brilantním filozofovi, jak se o něm mluví jinde, jsou to pojmy, které by určitě nechtěl slyšet. Celý život, byť různými formami („Tractatus logico-philosophicus“ / "Philosophische Untersuchungen“) se snažil pojmy zpřešnovat, až se staly, i pro mnohé filozofy, obtížně uchopitelné. Už první dvě věty z "traktátu": 1 Die Welt ist alles, was der Fall ist. 1.1 Die Welt ist die Gesamtheit der Tatsachen, nicht der Dinge (1 Svět je všechno, co je případné. 1.1 Svět je celek skutečností, nikoli věcí“) se zřejmě dají rozvinutím objasnit, ale to on právě nechce. Jeho "definice" by se měly chápat přímo, možná nejvhodněji v lacanovském prostoru imaginárna, symbolična a reálna, či jako koany v zenu. Logická a mystická část tvrzení jsou nerozpletitelně propleteny... Na druhé straně vytvořil Derek Jarman, který tyto lacanovské souřadnice respektuje a dosazuje si do něj Wittgensteina (nejen jako myslitele, ale i jako rozpuruplného člověka), který odpovídá jeho naturelu, takový film, že po jeho shlédnutí si nedovedu představit jiné zpracování. Pozn. 1: V jednom anonymním článku na netu se autor zabývá problémem, který výrazně reflektuje i Derek Jarman: "Výrazy pro individuální vnitřní procesy (např. bolesti) nejsou mimoto žádnými názvy pro vnitřní „objekty“. Ony mají svůj význam jen v souvislosti s nejazykovými výrazy a chováním se mluvčího a okolí. Wittgenstein to vysvětluje na obrazu uzamčených krabic. Poněvadž obsah není přístupný, je irelevantní, nepodstatný. A poněvadž soukromé vnímání může být částí hry řeči, je jeho označení bezvýznamné." Pozn. 2: Ludwigu, jsou meze řeči i mezemi činů? A proč? (15.01.2019)

Jarmanův film navazuje na pozdního Pasoliniho i Paradžanova ve výtvarně-divadelní stylizaci, která je pro mě zkrátka uchvacující, a v humorném akcentu (ruská partie se sovětskou úřednicí je až téměř fraškovitá). Překvapuje mě, že toho si nikdo moc nevšímá. Srovnání dětského (fantazijního a traumatizovaného) světa s bojovným dospělým jsem také ocenil jako určitě podnětné cesty interpretace, i když si uvědomuji přílišnou akcentaci homosexuality, která je u autorů spíše jednoznačně sdělována, když jistotu o ní máme u Wittgensteina docela nepatrnou.. (27.08.2010)