Panoptikum Města pražského

Antonín Moskalyk přebírá štafetu po ve svém oboru nedostižném Jiřím Sequensovi a pohříchu ji nepouští, ba naopak, nese ji hrdě a důstojně, co ale naplat, když s panem radou Vacátkem je pryč i to nejdůležitější - ona neopakovatelná atmosféra Sequensových snímků a seriálu... Pan Moskalyk ovšem na své trati několikrát povážlivě zaškobrtl, poprvé tím, že z ryze vážně míněných detektivek s výrazně sociálním rozměrem udělal humorně laděný seriál bez větší míry sociálního ponoru, podruhé tím, že na uvolněné místo pana rady Vacátka dosadil policejního radu Korejse, tedy Jiřího Adamíru, a při vší úctě k němu, není to plnohodnotná náhrada, a potřetí tím, že točil svůj seriál na barevný materiál, černobílý obraz totiž dával tomuto výjimečnému seriálu mimořádně sugestivní patinu. Mohl bych ještě želet ztráty Liškovy nezaměnitelné hudby atd. atd., ale dál hořekovat nemá cenu. Pan rada je mrtev. Česká detektivní škola umírá s ním...Podobné seriály: Hříšní lidé města pražského, Hříšní lidé města brněnského, Četnické humoresky (23.11.2006)

Říká se, ža nastavovaná kaše už není to pravé. Po HŘÍŠNÝCH LIDECH a jejich volné tetralogii klasických hraných filmů se zdálo, že už nemůže přijít nic lepšího. Když se v polovině osmdesátých let takový projekt přece jen objevil, a nejen objevil, ale i realizoval, vyvolal smíšená očekávání jak divácká, tak odbornická. Výsledek následných ohlasů a hodnocení jim plně odpovídal: rozhodně se nejednalo o propad a neúspěch, ale na místě nebyl ani nadměrný jásot; slovo průměrný však také nepostihovalo kvalitu této velmi volné druhé řady o radovi Korejsovi a jeho mordpartě. Spíše se dalo říci, že světlo světa spatřilo osobité, do sobe poměrně uzavřené dílo s jasně odlišnou a téměř nesrovnatelnou kvalitou oproti HŔÍŠNÝM LIDEM. Adamíra sice nebyl - a ani být nemohl a určitě nechtěl - Marvanovým Vacátkem, ale o tu vlastně vůbec nešlo. Jeho akademicky vzdělaný rada Korejs má své zásady, je mnohem rozhodnějším a ostřeji vymezeným šéfem svých detektivů z ulice, nepropadá však šéfovské psychóze a dovede, je-li to nutné, své radní mimikry i shodit. Nepochybně zajímavé oživení do PANOPTIKA vnesl svým ostýchavým zjevem a neúnavným mladickým elánem i zpěvák a herec Ondřej Havelka. Prvorepublikové mordpartě i pražské galérce, která ji svým způsobem živila, tak byl postaven další nezapomenutelný pomník. Česká filmová detektivka dosáhla na další ze svých nečetných vrcholů. (03.01.2008)

Možno budem patriť k menšine, ale ja tento vydarený seriál staviam rovnako vysoko, ako jeho predchodcu, Hriešnych ľudí. Asi to bude tým, že rada Korejs je podľa mňa rovnaký štramák ako rada Vacátko, možno aj sympatickejší. Ako policista by som bol radšej jeho podriadeným. Českým (aj slovenským?) tvorcom sa znova podarilo verne zachytiť dobu, napísať napínavé príbehy a je vidno, že si dali záležať na výprave a kostýmoch, čo určite nebolo najlacnejšie. (13.08.2012)

Pro mne osobně rozhodně lepší než původní série. Rada Korejs v podání Jiřího Adamíry má rozhodně větší kouzlo než plebejský Vacátko Marvanův; navíc - takové otevření série, jaké nabízí Korejsovi první díl Funus, to se jen tak nevidí... :) Pro mne největší úspěch je v dílu prvním a pak v části "Letní přeháňka" a "Hokynářská balada" (výstup Moravcův).. A navíc téměř zmizely nekonečné a otravné písničky, které likvidovaly celou první řadu.. - Zajímavosti: v literární předloze Jiřího Marka jsou páni radové v opačném pořadí, tedy pan rada Vacátko jde na pohřeb panu radovi Korejsovi. XX V prvním díle ve scéně, v níž rada Korejs platí rumy svému "komplicovi", zazní v Jedové chýši melodie, která se později stala znělkou Četnických humoresek.. (23.11.2007)

Lidové moudro praví, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Troufám si tvrdit, že volné pokračování úspěšného cyklu kriminálních příběhů Hříšných lidí města pražského tuto teorii nenaplňuje ani v nejmenším. Scénárista a spisovatel Jiří Marek se po mimořádném úspěchu Sequensova třináctidílného seriálu a čtveřici celovečerních hraných filmů ocitl doslova na oběžné dráze popularity; další příběhy rady Vacátka a jeho "pánů ze čtyřky" mohli čtenáři sledovat v řadě reedicí jeho povídkových krimisérií, které vyvrcholily v polovině osmdesátých let ve velkorysý projekt tehdejší Československé televize, jímž by nejen uzavřeli pohled na jednu etapu české policie a kriminalistiky vůbec. Jak se později dozvídáme z Markových úst, první epizoda seriálu byla upravena specielně pro příchod nového pana rady, vzdělaného, šarmantního a svým způsobem přísnějšího Korejse, který v sobě nese vůni staroanglických gentlemanů wallaceovských nebo doylovských tradic. Neoddiskutovatelné a bohužel jakoby nechtěné srovnávání se starším předchůdcem nemá ve všech ohledech možnost nacházet nedostatky: atmosféra jednotlivých epizod si udržuje vysoký nadprůměr, dokonce se domnívám, že některé se honosí lepší výstavbou scénáře (za všechny bych připoměl Hokynářskou baladu, která výborně postihuje nejednoduchost doby) a pečlivější vizáží hereckých představitelů. Pět ódy na herecký výkon Jiřího Adamíry, který se s maximální profesionalitou zhostil nejednoduché role a vlastně vytvořil mnohem zajímavější verzi prvorepublikového kriminalisty než jakým byl čitelnější komisní Marvanův Vacátko, by bylo téměř zbytečné, neboť tu platí ono známé: buď přeskočí jiskra mezi ním a divákem a pak se těšíme na každé shledání s jeho osobností nebo naopak. Domnívám se, že nepominutelná časová propast vytvořila největší šrámy na postavách inspektorů Boušeho a Brůžka, kterým léta bohužel ubrala na elánu a proto jejich výkony působí jakoby unaveným dojmem, ale i oni mají v seriálu místa, kde dokáží zaujmout (nezapomenutelná je Vinklářova kreace v epizodě Příběh z dovolené, zasazené do oblasti sudetského pohraničí a reflektující veškeré reálie roku 1937). Naopak mladistvý vzhled do seriálu přináší skutečný milovník té doby, herec, zpěvák a režisér Ondřej Havelka, jehož snaživý koncipient Souček symbolizuje nástup nové generace těsně předmnichovské republiky. Ti všichni, doplnění o nezbytnou kohortu nejslavnějších představitelů domácí Thálie osmdesátých let (Maciuchová, Heřmánek, Růžek, Bartoška, Stašová, Cupák, Trávníček, Vala, Hrušínský, Rázlová, Mrkvička, Racek, Zedníček a další) mají na svědomí jedno z nejkrásnějších děl novodobé české televizní tvorby, které s výjimkou jiného Moskalykova seriálu, jímž jsou žánrově i kvalitativně blízké Četnické humoresky, nenašlo ani po téměř pětadvaceti letech důstojného nástupce. Doufám, že jsem těmito slovy vyjádřil Moskalykově dílu poctu a současným tvůrcům poskytl důvod k zamyšlení. I když, jak se říká: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ačkoli.... (19.07.2010)