Kytice z tisíce a jedné noci

Posledný diel Pasoliniho trilógie života, by sa dal najlepšie popísať ako exotický, výpravný a najzaujímavejší. Sledovať osudy chlapca Núreddína, ktorý sa len tak náhodou zastavil na trhu aby sa pozrel na predaj otrokine Zumurrud, ktorá si ho vyberie spomedzi všetkých bohatých šejkov a nápadníkov, pôsobí rovnako ako rozprávky tisíc a jednej noci, čarovne a rozprávkovo. A práve v tomto jednom diely je hranica medzi rozprávkou, ľahkým erotickým filmom a drámou rozohraná naozaj perfektne. Pasolini sa tentoraz vôbec nedrží v úzadí a prináša nám to najlepšie z jeho komplexného sveta príbehov, neustále rozprávaných niekým niekomu, z čoho vznikajú príbehy vo vnútri príbehu, ktoré sú podmanivé, plné humoru a túžby a v ktorých sa dokážete nájsť. V tomto smere je Pasolini neprekonateľný a preto je jeho trilógia života dielo z ktorej ten život dýcha z každého políčka. Každý jeden kostým, pohyb kamery, strih a hlavne prenesená veta dáva význam len vo vesmíre a svete Pasoliniho filmov. Niekomu to vadí, lebo mu prídu zvrátené. Ale len veľmi málo filmov dokáže naplno odzrkadliť režisérovu dušu zo všetkými jeho túžbami a strachmi. A vtipné je že Pasolini vlastne dovoľuje divákovi pochopiť prečo to točil takto a prečo robil to čo robil. To či s tým súhlasíme je už vedľajšie, ale lyrickosť a určitú obrazová podmanivosť, odzrkadľujúca sa hlavne v neskutočnej kráse ľudskej nahoty, tak tomu nikto uprieť nemôže. A to je to čo robí z Pasoliniho jedného z najvýznamnejších Talianských režisérov. (18.10.2010)

Z tohoto snímku mám dosti smíšené pocity. Na jednu stranu je to zajímavé a krapet výpravné, na stranu druhou nudné, zdlouhavé a místy stupidní. Herci v tomto filmu vypadali, jako by si z toho všeho dělali jen srandu. Příběh byl takový chudý, někdy i dost předvídatelný. A jak tu říká více lídí, tak s neustálými souložemi se skvělý snímek nenatočí. (02.05.2010)

Upraveno v dubnu 2021. Kytice z tisíce a jedné noci je sexuálně otevřenou reakcí na středověkou lidovou sbírku pohádek, příběhů a anekdot. Arabský svět i středověká společnost, život bez mravoličné příkrasy, Pier Paolo Pasolini si nemohl rozkošnou příležitost nechat utéci, orientální vůně pestrobarevného dobrodružství dálek našel v Jemenu, v jeho starobylých městech a geometricky vznešených palácích, v Persii, ve slunci a v kachlících mešit a paláců Isfahánu, a v Nepálu, v kamenu, ornamentu a filigránech hinduistické a buddhistické zbožnosti údolí Káthmándú, tam, v pravém prostředí starobylých příběhů, oživil arabské pohádky bez dětského zjemnění i bez studu tělesnosti. Morálka je podávána bez uzardění, ale i v úhybných manévrech úliteb, vyvolaných uspořádáním a etikou společnosti, Éros je vládcem základního lidského chování, tužeb, chtíče a smyslnosti muž je slabochem, anebo násilníkem, žena je zajatkyní mužského pudu a pouze důvtip může uchránit její vnitřní svět a uspokojit potřeby, sexualita arabského středověku je řízena poetickou estetickou směrnicí směle provokujícího Pasoliniho, pohádky se navrací ke svému původnímu vyznění. Hlavní mužskou postavou orientálního zasnění je Nur ed-Din (sympatický Franco Merli), mladík, nezkušený, lehkomyslný až prostoduchý. Cesta do přístavu plnohodnotné dospělosti vede přes poznávání sexuální podstaty člověka a vlastní dobrodružení. Hlavní ženskou postavou je zde Zumurrud (zajímavá Ines Pellegrini), otrokyně a Nur ed-Dinova vyvolená. Bystrá mladá žena, která si přes své podřízené postavení dokáže zachovat hrdost, důstojnost a svobodnou vůli. Mužskému chtíči navzdory. K výraznějším mužským postavám také patří lehkomyslně nespolehlivý a dětinsky naivní Aziz (příjemný Ninetto Davoli), velkou statečností neoplývající princ Šahzamàn (příjemný Alberto Argentino), a obětí v předurčenosti osudu zaskočený princ Junán (zajímavý Salvatore Sapienza). K výraznějším ženským postavám patří z neopětované lásky nešťastná Aziza (zajímavá Tessa Bouché) a uhrančivě přítažlivá i nebezpečná Budùr (příjemná Luigina Rocchi). Z dalších rolí: nevěru zajatkyně krutě trestající démon (Franco Citti), z neuskutečněné svatby tak smutná Azízova matička (Margareth Clémenti), z vyprávění v lásku propadající princ Tadži (Francesco Paolo Governale), Nur ed-Dinova milostná zastavka Munis (Elisabetta Genovese), úspěšný modrooký únosce Barsum (Salvatore Verdetti), či k mužskému plemenu nedůvěřivá princezna Dunya (Abadit Ghidei). Kytice z tisíce a jedné noci, tak Pasolini provokuje upjatou škrabošku společenské mravopočestnosti uvolněným veršem a estetickou vizualizací sexuality. Arabský středověk bez morální zástěrky stavu věcí je podáván i s pederastií a násilím. Pohádky na Pasoliniho způsob drží vizuální stylizaci a lehký rým do pohybu boků. (14.04.2010)

Určitě menší zvrhlost než Canterburské povídky (zde alespoň nebyli obcující satanáši), možná o trošičku lépe zrežírované než Dekameron a se zajímavě propletenou vyprávěcí strukturou, stále však film zasazený do pro mne nepochopitelného Pasoliniho světa, kde mít někoho rád znamená vyspat se s ním, kde se herci dělí na nesympatické a ošklivé, kde je násilí dovedeno do takových extrémů, až působí směšně, kde se to jenom hemží otevřenými homosexuálními narážkami. Za nepatrnou snahu o povýšeni příběhu nad „každý chce ošustit každého nehledě na pohlaví“ se odvážím hodnotit průměrně, ale moc jistý si tím nejsem. 60% (30.08.2006)

Tak, tenhle Pasolini se mi líbí ze všech nejvíc. Film nese klasický rukopis režiséra, takže je to asi předloha, která mě tak zaujala. Nebo, že by se jeho styl hodil právě pro Pohádky tisíce a jedné noci? Tak či tak, ty dvě hodinky utekly jako voda a kdo tam vidí jen souložící lidi, tak je sexista a nebo zakomplexovanec... (25.08.2006)