Mamma Roma

Mamma Roma je zralejší film oproti Pasoliniho prvotině Accattone, ze které bylo cítit až příliš velké okouzlení světem prostitutek a pasáků. V tomhle filmu už Pasolini ukazuje spíš tu odvrácenou stranu života na okraji velkoměsta i společnosti. Jeho hrdinové jsou ukázkou naivních snů a bolestné neschopnosti překročit hranice své společenské třídy a svého postavení. Film je depresivní nejenom tím, že ukazuje paneláková ghetta bez náležité infrastruktury za hranicemi lepších čtvrtí, vyžilé prostitutky, samolibé pasáky a chudé obyvatele periferie, ale i samotným příběhem, který končí tragicky. Celkový dojem: 75 %. Pasolini opět nezapře své levicové přesvědčení, když se svými hrdiny ze dna lidské společnosti při vší jejich nedokonalosti sympatizuje a zbytečně jejich skutky nemoralizuje. (03.10.2008)

Ti Talijááni, ukřičéééní...a jejich osudy, v některých případech vypadající jak trosky římského Kolosea, které již tisíce let "pozoruje", jak se člověk marně pachtí, jen ta přirozená majestátnost u toho tvora lidského chybí, což se Koloseu vytknout nedá. Film v rukou pevně svírá bezchybný a přirozený výkon Anny Magnani plus vynikající kamera Tonina Delli Colli. Jinak ostatní herci dost toporní a příběh, na svou dobu jistě drsný, dnes nijak extra výjimečný (pro mě tedy Accattone lepší, když je tu srovnáván), přesto se film může nad některé mnohem mladší pokusy, o převyprávění příběhu zničehonic starostlivé matky běhny a syna rebela za každou cenu, bezpochyby povznést, toto je stále poctivé,"ruční" filmové řemeslo, v němž lze nalézt právě onen originální a dnes již skoro ztracený nádech. (09.08.2020)

Mamma Roma se tváří jako Pasolini, malinko říznutý Fellinim - takže ve výsledku je na tom u mě lépe než třeba její předchůdce Accattone. Snad jen věčná škoda, že mě film, včetně samotného tragického závěru, nechal opět chladným (ostatně jako vždy) - nejspíš si s Pasolinim v tomhle ohledu prostě nejsme souzeni. (3,5*) (10.04.2007)

Túžba zariadiť synovi šťastnú budúcnosť, odlepiť sa zo spoločenského dna a všepohlcujúca materinská láska v protiklade so snahou mladosti po voľnosti a citovej nepodmienenosti sú dominantnými motívmi. Predstava matky o pozdvihnutí sa spočíva v túžbe patriť medzi strednú triedu. Snaženia však stroskotávajú na hraniciach daných minulosťou (nepríjemne sa pripomínajúci pasák), rodovým predurčením (Mamma Roma spomína svoj rodokmeň zložený zo zločincov, kuriev a šmelinárov) a zároveň prísnym oddelením tried, ktorých sociálne postavenie je vopred dané a ťažko prekročiteľné. Zovretý svet pasoliniovského rozprávania rozohráva na pôdoryse antickej tragédie neveselý príbeh zo sociálneho dna. Atmosféra poetických obrazov predmestí Ríma zvýrazňuje smutný kontrast medzi uzavretosťou betónových sídlisk a voľnosťou prírody. Tieto obrazy, podfarbené úžasným hudobným sprievodom (Vivaldi, Donizzeti...), vytvárajú až hypnotické ladenie filmu. Spolu s príznačným výzorom predmestských flákačov a halasným smiechom hrdinov v situáciách, kedy sa rehotom skôr prekrýva bezmocnosť a bolesť, divák, poznajúci niečo z tvorby režiséra, spoľahlivo rozozná jeho štýl. Za zmienku stojí životom prekypujúci herecký výkon matky – levice v podaní Anny Magnaniovej. Pozn. Jeden z motívov filmu – snaha ukázať, že človek je od počiatku závislý od spoločenských podmienok, v ktorých vyrastá, a je temer nemožné opustiť postavenie dané touto predurčenosťou, rozpracoval v 70. Rokoch, v trilógii, začínajúcej skvelým románom Let do srdca nemecký spisovateľ Günter Herburger. (16.02.2006)

Na MAMMĚ je znát, že ji točil režisér sice začínající, ale víc než dostatečně vzdělaný a poučený celým vývojem italské poválečné kinematografie počínaje řekněme Sicovým ZÁZRAKEM V MILÁNĚ. Až dokumentární kamera, místy opravdu ulicově odposlouchané dialogy, z nichž proudí ne virtuální, ale skutečné italské prostředí bohatnoucího okraje římské periférie, i skvělý výkon Magnani v hlavní roli naznačují zajímavý pohled na kladný příklad společenského vzestupu, na vůli pozvednout se z polosvěta ne mezi milionáře, ale vlastně docela normální slušné lidi. Metody, které matka volí, sice tu a tam páchnou víc než je zdrávo, ale ze svého původního záměru nic neslevují. Zhruba ve dvou třetinách filmu, který dospívá ke kýženému happy endu (plačící matka při pohledu na syna-číšníka roznášejícího pizzy) se doposud jasný příběh náhle láme. Vypadá to tak, jakoby se Pasolini-režisér chtěl pomstít Pasolinimu-scénáristovi za matčin hanlivý výrok o komunismu v synových názorech (motocyklová scéna). Od tohoto okamžiku se námět i scénář s režií degeneruje do tklivého, tradičně komunistického rádoby sociálního kvilu, který se negativisticky snaží ignorovat nesnadné cesty života směřující k vzestupu, vzmachu a vrcholu. Kvalitu tohoto díla tak nakonec zachraňuje již vyzrálé Pasoliniho řemeslo, navíc umocněné, jak tu iiž bylo uvedeno, sugestivní hudbou. MAMMA ROMA díky tomu zůstává zralým klasickým dílem končícího vrcholného období italského neorealismu, malým obtížně postradatelným polodrahokamemm, který syrově zachycuje první viditelné známky italského hospodářského zázraku klasického "zlatého" období evropského sociálního státu. (23.07.2009)