Štěstí

Klišé o jednotě obsahu a formy v celé své kráse, která dokazuje, že to vlastně vůbec klišé není. Tedy, když má někdo takový filmařský cit jako Varda. Syžet sám o sobě není nijak oslňující, dokud nejsme oslněni barevností filmových obrazů a jsou to právě barvy, které celý film vybarvují. Nejsou totiž zdaleka jen estetickou ozdobou, ony hrají roli i (a snad i hlavně!) v rovině významu. Hra mezi několika hlavními barvami (žlutá, zelená, modrá, červená) tvoří osu filmu v mnoha rovinách. Nejdříve symbolika, kterou každá z barev získává ze vztahu k prostředí a předmětů, na nichž se vyskytuje (1. př. červená = při rozhovoru s milenkou v kavárně je na pozadí červený nápis "pokušení", ale při přechodech je na červené fasádě nápis "důvěra", na dalším záběru na bílé zdi "jistota" - následuje střih na manželku v červenobílých šatech; 2. př. modrá = modré šaty milenky, modrá převažující ve městě, kam hrdina odjíždí od manželky). Barvy hrají navíc význam ve spojení s postavami, jež se stávají jejich nositeli. Převažující modrá milenky, přecházející v průběhu filmu stále více na milence. Modrá (symbol města), vpadávající čím dál více do zelené (symbol přírody a též místa rodinného štěstí takřka bukolických výjevů). Žlutá (zde barva "štěstí", i tradičně barva zrady) = srovnej závěrečnou scénu s milenkou ve žlutém svetru oproti první scéně filmu s manželkou ve žlutých šatech (tedy převažující žluté s prvky zelené a červené, v otázce barev zde musíme být přesní!). (27.06.2014)

Nesmírně krutý film, Vardová zachází až za samu komfortní zónu diváka, občasným zběsilým střihem ho zraňuje v nejcitlivějších chvílích. Chladnokrevnost hlavního hrdiny vynikne závěrečné idilické scéně krásné rodinky kráčející podzimním lesem. Dokreslení jeho povahy pomáhá i typová shodnost obou dívek. Barevné variace odpovídající fázím roku pomáhají lépe vnímat ubíhající čas. A to vše škádlivě doprovází lehkonohá Mozartova hudba. (02.11.2020)

Sluníčko, neděle, Mozart - symboly štěstí (pro mě též, ovšem bez neděle a Mozarta prosím). Nezdařená ménage à trois, i když na to šel docela fikaně: "Potkal jsem tě dřív, nemohu za to, žes byla druhá". Tak by to ovšem mohlo jít do nekonečna s třetí, čtvrtou atd. Asi by nebylo úplně správné říct, že film má ženský rukopis, správnější by asi bylo: rukopis Agnès Vardové. (21.08.2015)

Nedokážu jednoznačně identifikovat, jestli Le Bonheur namířila Varda jako cílenou, ostře satirickou kritiku nebo to bylo jen její stylisticky dokonalé, bláhové idealizování. Každopádně na feministku docela odvaz, prezentovat ženské jako snadno nahraditelné součástky do auta, které chlap podle potřeby vymění a šťastně frčí dál. (15.10.2011)

"JE HLOUPÉ VZDÁT SE ŽIVOTA, LÁSKY." Jakoby oživlé album barevných fotografií, mapující život mladé rodiny. Zdá se to jako idyla, děti, práce, odpočinek, příroda, nicméně do toho zasáhne nevěra, a co je pro jednoho přirozené, druhý nemusí rozdýchat. Režisérka se rozhodla o čisté zobrazení, na jednu stranu se vyhýbá explicitnímu soudu, ale šlo vycítit, že vlastně také úplně ne a závěrem klade neznělou otázku, zda je normální své štěstí stavět na základech tragédie. Je? 80% (27.04.2024)