Země nomádů

Pozor, není to až taková romantika, jak by se z oficiální anotace mohlo zdát. Je to bolestivější, a lepší. *** Prožitkové sociální drama zcela výjimečně - při vší zjevné kritičnosti vůči systému - soustředěné na ryzí krásu bdělosti autentického prožívání svobody, která člověka motivuje, aby si šel po svých, za každou cenu, i když si uvědomuje, že bude příliš vysoká. Buď necháte systém, aby z vás vysával život jako z ostatních víceméně přizpůsobivých, anebo budete živí vyšlapávat stezku, ale budete se po ní plahočit sami a všechny síly padnou na elementární starosti, abyste se udrželi v chodu. A na ten výlučný nenahraditelný pocit plynulého vědomí, že jste naživu. Tertium non datur, ne dnes, ne v tomhle podělaném životě. *** Forma se magicky doplňuje s obsahem, v řazení výjevů, ve striktním střihu, v nesamozřejmosti navazování, propojování i opouštění, v úmornosti repetic, v rytmu, tempu, v postupném nenápadném zrání uvědomění a nakonec i v nemožnosti zastavit se, někde skončit dřív, než ta kára života konečně dohrká. *** Snímek navíc v neokázalém mistrovství omamně stírá hranice mezi poetičností, dokumentárností, řemeslností a autenticitou. *** A vnímavému divákovi tohle nenápadně vybroušené dílo zprostředkovává niterný prožitek života na cestě, nikterak pohodlný a vůbec ne prostý kompromisů a nespravedlivých újem, těžké, nezajištěné, mizerně placené námezdné práce, šizeného jídla z plechovek, sociální i intimní odloučenosti, DIY vyspravování křehkých schránek starých otlučených aut i stále vyčerpanějších a stále houževnatějších a zarytějších těl a myslí, osaměle vedených životů, který si ti lidé nevybírají ani tak jako svůj vysněný způsob bytí ve svobodě, ale k němuž je jako k menšímu zlu časem dotlačily okolnosti prostě proto, že se pro svou povahu nemohou nechat spokojeně uzavřít do konvenčních škatulek a pro nedostatek peněz z nich ani snadno uniknout, a jakožto zneklidňující elementy všude ruší, čeří stojaté vody, chtě nechtě upozorňují, že tahle společnost nejen že není pro všechny, ale že nejspíš není vůbec pro nikoho živého. *** Zdrojem nejsilnějšího účinku je tu silně přítomná a znovu a znovu nenaplňovaná bytostná lidská potřeba patřit, být přijatý a vnímaný, přispívat sebou, a stejně základní lidský nárok nemuset se přitom vzdát autentického bytí, prožívání: i divák si podvědomě přeje, aby už postava Fern našla své místo, klidně i na cestě, třeba v kočovné skupince, ale v nějakém typu ubezpečující stálé blízkosti, sdílení. Cítíme, že si to přeje i Fern, že si to v nitru přeje každý z těch samotářů, když se mezi sebou loučí a ví, že si budou chybět, ale také ví, že jejich samorostlé, příliš dlouho namáhavě vybojovávané specifické způsoby, jak vzdorovat tlakům a cítit a prožívat ty záblesky vzrušující svobody, už nejsou slučitelné, že je složité cesty vytvarovaly do křivolakých tvarů, v nichž by si překáželi, že už je pozdě se na stará kolena přizpůsobovat. Mohou se setkávat v uzlových bodech svých osobních map, opatrně se při dodržování složitých privátních pravidel obdarovávat, ale nakonec vždycky musí skončit u "let go and see you down the road", i když jim to uvnitř trhá srdce. *** I když Fern všechno o své minulosti a motivacích pochopí, i když i její sestra nakonec pochopí a přijme její svébytnost, potřebnost a soupatřičnost, i když se jí otevírají dveře do různých domů, už to nikdy nebudou domovy, nabízejí se od druhých více z jejich děsu před její samotou a z lítosti nad vším, co se nepodařilo přirozeně včas, než z radosti toho, jak do sebe všechno zapadá, protože nezapadá a už nikdy nezapadne a na tomhle vědomí, jež jediné je spojuje, se už nedá stavět spolužití ochočeného s neujařmeným - a Fernina cesta definovaná už nepřeložitelnou životní zkušeností se dál může ubírat jen jediným směrem - do otevřeného neznáma, v pokračujícím vyhnanství, které se jí stalo domovem, ve vzrušujících záblescích svobody na cestě, v ubývání sil a ve stesku po lidech, s nimiž by snad mohla v nějakém jiném čase, snad na nějaké jiné planetě možná utvářet nějakou jinou, z podstaty svobodnější, autentičtější a svému jménu náležitější "společnost". *** Za všimnutí stojí i důraz tvůrkyň na neostrou hranici mezi filmem a žitou skutečností: hlavní postava se na seznam uchazečů o práci zapisuje jako Fern McD, všichni tuláci a tulačky reprezentovali sami sebe, Francis McDormand film spoluprodukovala, stála o to, aby vznikl, a během natáčení si na čtyři měsíce osvojila se vším všudy kočovný život v dodávce... Film navíc přivedl na svět ryze ženský rozhodný záměr (od autorky předlohy, přes scénář, režii, produkci až po představitelky skalních hrdinek), síla ženské odhodlanosti tak opět prostupuje jeho formou i obsahem a nese vzkaz. Ostatně různé ženské postavy ztvárněné v minulosti Francis McDormand nebo předchozí film Chloé Zhao Songs My Brothers Taught Me ukazují na jistou konzistenci a souběžnost v akcentování toho, v čem moderní koncept "společnosti" dlouhodobé tristně selhává. *~ (31.01.2021) (méně) (více)

„Kočovná krajina” sa opäť začala dostávať na výslnie, a to najmä počas hospodárskej krízy od roku 2008, keď množstvo fabrík skončilo s výrobou, tým pádom ľudia automaticky prišli o prácu, súčasne i prestali splácať hypotéky, čiže sa jedného, slnečného dňa, ocitli úplne "bez bývania" , to jest vo veľkom sa rozšírili tzv. „mestá duchov” , ako aj mestečko Empire v Nevade ! Šesťdesiatnička, protagonistka Fern, je zrejme jednou z nich. Podaktorí, ak sa nechceli ocitnúť rovno na ulici, čím by sa povedzme stali takmer (i)hneď bezdomovcami, zvolili si radšej inú alternatívu, a to bývať buď v dodávkach, alebo v karavanoch, tým si v podstate zabezpečili o niečo komfortnejšiu existenciu, ale byť neustále kdesi na cestách, bez poriadnej istoty, iba so samými, príležitostnými brigádami, trebárs v Bezosovom Amazone, kde sa musí naozaj makať o stošesť, no keďže sú novodobí nomádi väčšinou v pohybe, tak sa nikde ani extra dlhšie nezdržia, no iba žiť z lásky, sa napokon asi nedá, a tak sa musia o sebe postarať, ako sami najlepšie vedia... ? Postava Fern si taktiež pôjde čochvíľa sama vyskúšať, ako vlastne obstojí v (a)typickom štýle života, že aspoň spozná prírodu, ale či sa vôbec ešte vráti do normálu, na ktorý má ináč i niekoľko príležitostí, tak to nie je vonkoncom isté ? / A to je asi i najväčší tŕň celého „road movie,” pôvodom čínskej režisérky Chloé Zhaovej, ktorá podľa americkej novinárky Jessicy Bruderovej, spísala adaptovaný scenár, ktorý si zaručene upravila podľa svojho gusta, a ako tak následne pozorujem, zároveň aj produkuje a strihá nožničkami (osobne by som niektoré nudné pasáže povystrihoval), čiže má absolútnu kontrolu nad projektom, no i napriek tomu paradoxne ponúka akosi príliš zromantizovaný pohľad do komunity kočovníkov, ktorý určite nie je taký jednoduchý („funguje to v reálnom svete zrovna tak, že ak sa nomádovi pokazí dodávka, tak zavolá sestre, či bratovi, aby požičali peniaze na opravu, a už je vari po všetkých starostiach ? To si protirečí, takto to nemôže skrátka fungovať” ?), ako sa výsostne snaží prezentovať... Na druhej strane ale podáva veľmi zaujímavé obsadenie, zložené z filmových hercov, Frances McDormandovej s Davidom Strathairnom, kde má herečka zväčša prispôsobený rovnaký výraz strhanej tváre, podľa mňa to asi tentokrát nie je na Oscara, a k tomu aj z veľa nehercov, čo je samotné jadro autenticity. Tým sa zdvíhajú percentá. Čo by som chcel naopak ešte skritizovať, je kvantum kratších, epizódnych scén, teda len máloktorá, je viac zapamätania hodná, žiadna sekvencia sa mi hlbšie nevryla do pamäte, keďže sa ani nenakrútila ! Zase by som pochválil dialógy medzi postavami, ktoré sú ako zo skutočného života, to je neprikrášlené. Zaujala ma aj forma, ako je nakrútený, práca kameramana Joshui Jamesa Richardsa, stojí za zmienku. Summa Summarum: Od filmu som očakával najmä to, že budem naň potom v dobrom spomínať, no to sa asi nestane. Repete v takejto podobe už viac krát nehrozí. Síce má svoje kvality, len potenciál nebol tak využitý, ako by si zaslúžil. Počkám si, pokým bude mať niekto väčšiu odvahu a chuť ísť priamo do centra problematiky. (24.02.2021) (méně) (více)