Tancuj Matyldo

Alzheimerova choroba patří mezi ty vůbec nejkrutější, takže pocity při sledování filmu jsou samozřejmě dost nepříjemné. Roden i Rázlová předvádí slušné výkony, ale nominace pro Šoposkiho už je trochu úlet a to hodnotím z pozice skalního fanouška jeho sestry. Určitě to není vůbec špatné, stále je však na filmu hodně znát, že Slavík vždy točil jen pro televizi. (02.05.2024)

Chtěl jsem napsat "mezi slepými jednooký králem", ale to jsem si rychle zamítl, protože to je dobrý film. A upřímně. Škoda jen, že to je natočené jak televizní film a výprava je někde na úrovni Spolu, což není automaticky zlé, jenom dost chudé na kinofilm. Vlastně mi to Spolu svojí mdlou vizuální stránkou dost připomínalo, trochu i tématem nevyléčitelné nemoci, ale zatímco tam jde o autismus, tady o alzheimera a na autismus se neumírá. Hlavní rozdíl ale je, že zatímco Spolu má scénář jak seriál na Primě, Tancuj Matyldo přináší psychologické vedení, dostatečně a uvěřitelně propracované postavy a je znát, že za tím stojí někdo, kdo ví, o co přesně jde a umí to i podat. Tento typ filmů často vydírá, v horším vydírá a nechává umírající (nejlépe děti) pronášet kýčovitá "moudra" o životě, ale tady je vydírání jen v samotném závěru a to ani není vydírání, jen zobrazení toho, co jednou muselo přijít. Přirozenost a snaha neždímat slzy z diváků za každou cenu je největší předností filmu, jelikož díky němu jde o film, kterému jde opravdu o to vyprávět o alzheimeru, ne o laciné citové vydírání. Jen škoda, že to vizuálně je tak zdechlé a bez nápadu, protože takhle jsem se nedokázal zbavit dojmu, že nejde o televizní film. A nezachrání to ani obstojí herci. Za mě tedy tři, ale velice silné a rozhodně si to budu pamatovat jako jeden z lepších nových českých filmů. Silné 3* (14.04.2024)

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct. (03.05.2024)

Pred troma rokmi sa mi neľahko pozeral oscarový film Otec s Anthonym Hopkinsom, lebo v tom čase už moju babku trápil alzheimer. A ani teraz sa nemôžem na podobný film pozerať s odstupom, keď už to má babka za sebou. Bez ohľadu na kvalitu spracovania je dobré, že takéto filmy vôbec vznikajú a robia osvetu. Alzheimer býva terčom nie kvalitných anekdot o Nemcovi, ktorý schováva babkám veci, ergo synonymom pre vtipné zabúdanie. Ale ako môžeme vidieť, je to naozaj strašná choroba. Film Otec pozeral na demenciu z pohľadu postihnutej osoby, Matylda je skôr pohľadom rodiny pacienta. Téma bola spracovaná celkom verne, ale po filmárskej stránke to až také slávne nie je. Človek sa celé dve hodiny nezbaví pocitu, že sleduje film. Dialógy šuštia papierom, scenáristi tlačia postavy do vykonštruovaných scén. Rodena sme tiež už videli v autentickejších snímkach. P.S. Keď nám babka utiekla raz a to len z druhého poschodia bytovky na prízemie, považovali sme to za strašný prúser. Matylda utečie asi päťkrát, sama sa túla po Prahe a syn s vnukom len doma čakajú, než im niekto zavolá. (19.04.2024)

Musím dát plný počet. Již několik týdnů ve mně tento film rezonuje a já stále marně hledala slova, kterými bych vyjádřila svůj vztah k němu. Není to největší filmový zážitek všech dob, dokonce to rozhodně není ani film roku, ale je to neskutečný citový zásah pro nás, kolem kterých prošlo něco podobného. Prožít si svůj film vytvoří možná silnější pouto, než by dokázalo vytvořit to největší umělecké dílo. Moje maminka mě přivedla k všemu krásnému, co může umění nabídnout. Dala mi nahlédnout do tajů literatury, představila mi hudbu a seznámila mě s filmem. Byla mým trpělivým průvodcem po křivolakých stezkách umění vinoucích se mezi haldami nevkusu. Nebála se mi ukázat to špatné, abych ho dokázala odlišit. Na sklonku svého života prodělala operaci a narkóza ji připravila o ducha. Nebylo to postupné, tak jako v případě Matyldy. A já možná Karlovi tak trochu závidím, že měl čas se s tím vyrovnat, že měl možnost ještě ve světlých chvilkách své mámy najít její původní já. Filmového Karla situace hodně změnila, z nesmlouvavého exekutora se stal chápající člověk. Připouštím, že tenhle přerod mi přijde poněkud umělecky nadnesený. Ale je to jediná drobná vada, kterou na snímku nacházím. Regina Rázlová vyzrála v naprostou hereckou špičku. Majitelka jedněch z nejkrásnějších nohou československého filmu sedmdesátých let se nezdráhá promenovat před kamerou rozčepýřená, s vykasanou noční košilí a bez mejkapu zakrývajícího brázdy vrásek. Ve chvílích, kdy je Matylda zmatená, máte chuť ji nabídnout pomocnou ruku a odvést si ji domů, tak zoufale působí. I když jsou filmů s podobnou tématikou spousty, jen hrstce z nich se daří to, co se povedlo Waltzing Matildě, vystříhat se citovému vydírání a patosu. (01.05.2024)