K2

Anglický režisér Franc Roddam (v neskorších rokoch zaujal zbytočnou drzosťou – televízny remake BIELEJ VEĽRYBY) dal v britsko-japonsko-americkej koprodukcii dohromady solídny príbeh dvoch mužov, ktorých stvárnili spoľahliví herci Michael Biehn (desiatnik Dwayne Hicks z VOTRELCOV) a Matt Craven (to je ten, ktorý je vám vždy povedomý, ale nikdy si ani nespomeniete, z ČOHO)... "Horské trilery" (PREŽIŤ, PÁD DO TICHA) nie sú moja káva. (23.06.2007)

Nemám ráda zimu, nejsem ani fanda do zimních sportů a při sledování tohoto filmu jsem si z tolika sněhu a ledu musela dojít pro deku, ale mně se to přesto líbilo. To, jak se charaktery dvou přátel v extrémních podmínkách a v kolektivu dalších horolezců probarvily, to bylo moc pěkné. Škoda, že závěrečných 20minut i na mne jakožto na laika působilo dost nevěrohodně. (23.12.2004)

Filmů o lezení zas tolik neni a tomuhle jsem se docela dlouho vyhýbal, protože jsem nějak nabyl dojmu, že to bude něco jako Smrtelná kravina. Naštěstí vůbec! Neni to žádnej lacinej akčňák ani uslzený drama, primárně je to fakt film o lezení. Lezecký scény samy o sobě jsou obstojný, exteriéry parádní a horolezectví jako takový je tu zobrazený celkem uvěřitelně. A kdo si myslí, že v takovejch podmínkách neni možný spustit na laně kámoše se zlomenou nohou o pár vejškovejch kiláků dolů - think again!. (80%) (21.10.2018)

Horolezecká broromance, dvou různorodých přátel, kteří jedou dobýt himalájsou K2, ale trochu se to zdramatizuje. Mám rád horolezectví a těch filmů moc není s touto tematikou , takže tenhle film se počítá. Z tohoto filmu jsem si zapamatoval dvě silné věci: na začátku kaskadérské horolezectví na barák a závěrečná záchrana kámoše. (22.11.2019)

"Seš tak blbej, že ti realita nebrání v úspěchu." A nové motto "horolezeckých" filmů je na světě. Bůh ví, že dívat se na tohle tak brzy po smrti Standy Šilhána opravdu nebyl nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy dostala, ale díky jeho pomyslné přítomnosti po mém boku (Standy, Bůh by to se mnou nevydržel) odpadlo nutné rvaní vlasů při zástupu obvyklých kiksů, protože to bych díky všem těm odvázaným prohlášením "lezu bez jištění" (načež v následujícím záběru vidíte jištění v celé kráse), vedení konverzace s odhaleným hrudníkem nad hranicí věčného sněhu, veselému pobíhání ve výškách, kde i trénovaný člověk zpravidla dělá všechno pro to, aby si šetřil dech, a komentování odchodu nosičů slovy, že bez vybavení nás teď už nic nebude zdržovat, protože potřebujeme především sami sebe, byla plešatá ještě předtím, než se celý film aspoň trochu rozjel. Jak říkám, šlo to, protože takhle se i křiklavý pokus dokazovat, že parta, která by svorně nedokázala zdolat ani Kunětickou horu, se vysápe na druhý nejvyšší vrchol světa, neškodně rozmázl o představu, kterak Vagón krotí tu sebranku, která co chvíli vykřikuje něco o týmovém duchu, přičemž má o týmovosti asi stejnou představu jako já o konstrukci vesmírných lodí, jediným pohledem a větou: "Děcka, teď jděte pěkně domů a až dospějete, tak se vraťte," tudíž jsem neroztřískala nic v dosahu a spíš se tiše bavila. Jenže na blbost scénáristickou jsou i ti nejlepší z nás krátcí a na zkrocení sebranky scénáristické, které už tolik let prochází rvaní stále stejných typů, situací a proslovů do stále stejných, jen jinak se jmenujících filmů, je zkrátka zapotřebí někoho jiného, jen netuším koho. Vedle rvačky s manželkami beze změny papouškujícími "buď já nebo hory/koně/práce/ona/cokoli," sobeckými šmejdy, kteří se tváří v tvář drsné síle přírody obrodí ve fajn kluky, a kamarády, kteří věrně visí na svých druzích, kteří na nich celoživotně štípou ne dříví, ale žulu, totiž zápolení s Čhogori, která si pro sebe jen za letošní rok vybrala jedenáctiživotovou daň, vypadá jako neškodná legrace. P.S. Není náhodou dehydratace potenciálně smrtelná kdykoli a kdekoli, nejen nad šest tisíc metrů? (27.11.2008)