František, prosťáček boží

Z počátku jsem si říkal, že to bude asi něco hodně naivního, ale postupně jak dál film epizodně běžel, mě stále více a více přitahoval a vtahoval do doby svatého Františka. Špičková scéna, kdy františkánským mnich přišel mezi hordu divokých vojáků, a to co se tam odehrává, to mě absolutně dostalo. Na svoji dobu geniálně natočené a i dnes uhrančivé. (20.12.2016)

Také byste chtěli žít ve společnosti veselých a zbožných mužů? Na to se nás ptá tento Rosselliniho film, natočený v kongeniálním františkánském duchu. Jak na úsvitu 13. století žil a myslel tvůrce Laudes Creatuarum (Píseň tvorstva či Óda na stvoření) to snad ví, jen Roberto Rossellini. František se svou partou opravovali pobořené kapličky, jako tato v Porziuncole, zasvěcená sv. Marii andělů (nyní opět pobořená), a přitom konali skutky mající téměř donkichotskou patinu (František neměl do rytíře nikdy daleko) - třeba: setkání s Klárou, prasečí nožička, návštěva v knížecím táboře, setkání s nakaženým leprou a co je to opravdová radost, musí nadchout každého, kdo se dosud nestal skalním pesimistou. "Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá." (Přeložil Jaroslav Pokorný). A co my, můžeme chválit vodu, která je ochucená, balená, znečištěná a sterilní. A naví je jí stále méně a méně. (02.12.2018)

Banda pomatených mnichů s inteligencí dítěte běhá sem a tam, ale naštěstí má nad nimi kontrolu největší blázen z jejich řad, zároveň tak trochu sadomasochista (dokonalá radost) a věčný uplakánek František, který je s otcovskou trpělivostí poučuje o moudrech božích. No, nemůžu říct, že bych se nezasmál, ve výsledku vlastně docela dost…ale jestli některé ze scén byly opravdu zamýšleny jako komické, tím bych si „tak úplně“ jistý nebyl (nebo to bylo celé koncipováno jako komedie a já to jen nějak neprokoukl). Na druhou stranu, všudypřítomná odzbrojující naivita a hlášky (které by člověk čekal spíš od uživatelů marihuany než od mnichů) zas nemohou zakrýt přítomnost očividné nudy. Ale i díky sehrané dvojce blbců Ginapro-Giovanni a velmi originální scéně se „švihadlem“ to budou celkově lepší 3*. I když uznávám, že cílová skupina opravdu nejsem. (15.06.2013)

Lehkost, prostota, a radostná naivita Kvítků sv. Františka přenesená na filmové plátno. V neorealistickém duchu jsou do hlavních rolí obsazeni neherci - skuteční františkánští mniši - avšak netřeba se strachovat strnulých starců v upjatých kolárcích a mdlého světla voskovic a ducha chladných kostelů, co zejí prázdnotou. Františkovi spolubratři jsou spíše tlupou bláznů pro Krista, nadšených i podivínských. Vévodí jim prosťáček Boží, bratr Ginepro, jenž káže více životem než slovy a též bratr Giovanni, kterého by moderní doba nechala uklidit v Bohnicích. A potom samozřejmě sám František - sdílející se svými druhy jejich prostotu a lehkost, avšak zároveň v sobě mající i přes své mládí podivuhodnou moudrost a hloubku. Umí pokárat pošetilé excesy svých spolubratří, ale také obejmout - a to nejen je, ale třeba také malomocného, s nímž se náhodou v noci setká. Františkova prostota je kdesi za pouhou naivitou a radost v jeho očích, která se zvláště zaleskne ve chvíli, kdy je jako žebrák v zimě vyhnán od dveří zpět do bahna a nepohody, je jiná než veselí těch, kdo nepoznali bolest. (11.07.2007)

Františkov príbeh je fascinujúcim námetom na film, ale toto prevedenie nebolo dostatočné. Vôbec sa nevenuje jeho mladosti, ako opustil bohatú rodinu, vzdal sa všetkého a opomína plno zásluh, ktoré sa mu pripisujú. Celý film je len o mníchoch, ktorí dosť často spievajú, asi aby tá stopáž bola nad hodinu. Film je rozdelený do ôsmich obrazov, ktoré majú byť odrobinkami z Františkovho života, ktoré ho majú charakterizovať. Ale ani zďaleka nejde o tie najdôležitejšie udalosti a už vôbec nie o životopis. (21.05.2022)