Cesta po Itálii

Třetí filmové setkání Roberta Rosselliniho s jeho tehdejší manželkou Ingrid Bergman se zaměřuje na téma manželské krize, které je zpracováno podobně jako například ve snímcích Dva na cestě nebo Pohrdání. Jeden z oblíbených filmů Martina Scorseseho, který na něj odkazuje i názvem svého dokumentu Il Mio viaggio in Italia. (30.09.2005)

Dokonalej portrét muže a ženy, Rossellini oboum pohlavím rozuměl, jak vidno :-). A k tomu fantastická atmosféra Neapole a okolí. Práven jeden z nej filmů všech dob. Taky Ital Rossellini nezapře svou vrozenou spiritualitu a krásně nás vede po kultovních místech Neapole, což vrcholí poslední scénou v mariánském procesí. Kdopak nám to asi dal ústřední dvojici zase šťastně dohromady :-)?! (23.08.2012)

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. (13.03.2014)

Cesta po Taliansku nie je neorealizmus, ale high society snobáreň o dvoch znudených ľuďoch. Taliansko sledujeme ich očami prostredníctvom návštev múzeí, prírodných krás a starovekých pamiatok. Prečo nie, vizuál je strhujúci, ibaže títo manželia nevzbudzujú sympatie. Ona aj áno, ale zase je nepochopiteľné, ako dokázala vydržať 8 rokov s niekým, kto ňou z časti pohŕda. Psychologickú vierohonosť narušujú vysvetľujúce monológy v aute a narýchlo spíchnuté rozriešenie krízy. Že korením dlhodobého vzťahu sú deti a nie drahé dovolenky, nie je žiadna novinka, ale ak si to jeden z dvojice po dlhom čase konečne uvedomí (tehotná žena na každom kroku v Taliansku), ako to vysvetliť tomu prihorenejšiemu? (10.02.2016)

Taliansky, (neo)realistický režisér Roberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsi dejepisno-turistický titul s naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobe Ingrid Bergmanovej & Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň:  ♪ Málem jsem se rozbrečel ♪ / ♪ ze samého štěstí. ♪ / ♪ Sním či bdím, ♪ opravdu jsem v Neapoli? ♪ atď; a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak... (19.08.2023)