Plechový bubínek

Velmi působivý film, byť se sleduje nesnadno. Úhoři požírající mozek koně, nůžky otevřené proti těhotnému břichu či odznáček SS zapíchnutý zevnitř do krku.. Odporné, násilné, kruté.. Jak ale vystihnout dobu nástupu nacismu - v technicolorových barvách a muzikálových výstupech? Těžko. Je tu spousta děsivého, ale překvapivě také vtipného a poetického. V knize Güntera Grasse je sice ukryto ještě mnohem více, vše je ještě vypointovanější a krutě vtipnější (např. osudy zelináře Greffa či hráče na trubku - jazzového muzikanta od vedle, ale vlastně vůbec celé zastřešení - ve filmu chybí zaopatřovací ústav, kde Oskar skončí). Snad i proto dávám jen čtyři hvězdy, protože vím, že kdyby namísto celovečeráku vznikla třeba čtyřhodinová minisérie, byla by to teprve síla. Pokud však zapomenu na knihu a budu hodnotit jen co jsem viděl - fascinující jízda po smutném městě Gdaňsku, při níž se spousta obrazů navždy vryje do podvědomí. Například pronikavé a děsivé oči Davida Benneta. Volám: Oscara pro Oskara!! (24.01.2015)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

Výborná adaptace Grassovy knihy. Naprosto neuvěřitelný výkon Davida Bennenta, kterému tehdy bylo jen třináct. Divím se, že nedostal nějaké speciální ceny. Některé scény byly pro diváky příliš (někteří se tvářili dost znechuceně při chytání úhořů na uřízlou koňskou hlavu nebo při "pití" polévky z žab a moči) - pravda je, že Schlöndorff si tyto scény vychutnává, rozhodně milosrdně kamerou neodjíždí kamsi mimo. Ale moje nej scéna: nepovedená nacistická slavnost, která se zvrhne v obecné tančení díky Oskarovu bubínku - nádhera (13.07.2003)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Považuji za štěstí, že jsem jako první viděl film a až pak četl knihu. Opačná varianta by zřejmě znamenala trošku zklamání. Film sám o sobě je takřka dokonalý. Před těma 14-ti rokama (kdy jsem ho viděl poprvé) jsem z toho byl v šoku, některé scény (nucené pojídání polívky, koňská hlava jako návnada, hudební sabotáž nacistického shromáždění, šumák, vtrhnutí rudoarmějců do sklepa) jsou opravdu silné a zanechaly ve mně dodnes nesmazatelný dojem. Knihu jsem tedy četl až po prvním shlédnutí filmu a veškeré dojmy se ještě znásobily – je ještě dokonalejší než film, který prostě nedokáže vizuálně ztvárnit Grassovy skvělé popisy a nádherný jazyk celého příběhu. Samozřejmostí je, že ve filmu toho z knihy dost chybí (film končí mnohem dříve než kniha). I přesto je však film neobyčejný zážitek a nemůžu jinak než za 5* (20.05.2009)