Plechový bubínek

Na můj vkus bylo poněkud zvláštní. První půlka byla o něco zábavnější, válečná druhá část už moc ne. Líbila se mi barvitost postav a obzvlášť sem si oblíbil Mazeratha Mario Adorfa, který mi malinko připomínal Johna Cleese. Ke všemu Oscar (David Bennent) mě místy celkem otravoval a ostrá němčina není zrovna můj oblíbený jazyk. Abych se přiznal tak vlastně ani nevím co si o tom pořádně myslet. (26.08.2008)

Tento snímek jsem se rozhodla zhlédnout po roce znovu - a vyplatilo se. Když jsem se totiž s Oskarem a spol. setkala poprvé, nebyla jsem schopna sledovat film s úplným zaujetím či porozuměním - prostě jsem se celé téměř 2 a půl hodiny moc nechytala. Navíc se dá říct, že na onen první pohled jsem většinu postav přímo nesnášela - a nejvíc samotného Oskárka. Ovšem jak říkám - naštěstí jsem Bubínku dala ještě jednu šanci - a tentokrát jsem se už od prvních minut rozplývala blahem, ať už nad všudypřítomnou kritizující symbolikou nebo nad naprosto neuvěřitelným Davidem Bennentem. On tady předvádí jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - né-li ten úplně nejlepší! Krom jiného opravdu nezapomenu na jeho "erotické" scény - až jsem si říkala, jestli tvůrci filmu tak trochu neporušují zákon - a samozřejmě hlavně z paměti už nikdy nevymažu ten jeho mrazivý, naprosto nedětský výraz v očích. Kromě dokonale ztvárněné postavy Oskárka je jednou z největších zbraní filmu jeho naturalismus - a to myslím naturalismus v ryzím slova smyslu - například takové chytání úhořů na návnadu v podobě koňské hlavy nejspíš opravdu není podívanou pro každého. Toto nesmlouvavé obrazové ztvárnění diváky nejspíš rozdělí do dvou skupin - na ty, kteří zhnuseni nepochopí "proč", a na ty, kteří budou uznale pokyvovat hlavou a užívat si obrazovou sílu výpovědi (já osobně jsem samozřejmě v té druhé skupině, neboť podle mě zde snad není jediný zbytečný záběr - a je jedno jak nechutný se ten který může zdát). Jak jsem již řekla, film (tedy samozřejmě kniha, podle které byl natočen - ovšem tu jsem bohužel nečetla a pravděpodobně se v nejbližší době ani nechystám, neboť její rozsah je opravdu enormní a navíc film je podle všeho knižní předloze dosti věrný) je plný symbolů a kritiky nejen té doby - ať si však každý sám přijde na to, co ten který záběr či konání hlavní postavy znamená pro něj osobně. . . . . Tento snímek je sice místy vtipný, místy smutný, místy pro někoho nechutný - avšak celkově je to především jedno z nejsilnějších filmových děl s naprosto specifickou, nádhernou a lehce depresivní atmosférou, hořce pravdivými myšlenkami a geniálními hereckými výkony, v čele s nezapomenutelným a jedinečným originálem Davidem Bennentem. . . . . Člověk nemůže zůstat navždy tříletým dítětem, neboť okolní svět je příliš krutý a zkažený na to, aby v něm takto bylo možné přežít... (14.05.2006)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Asi takhle - koukala jsem na to ve škole s mojí třídou. Ze všech stran se ozývalo: "To je nechutný!", "To je děsnej film.", "Já toho Oscara snad zabiju!", "Tenhle film má jen jednu zápornou postavu a tou je Oskar.", apod... takže si snad už ani nedokážu udělat vlastní názor, nebo spíš takhle - mám ho, ale slova k jeho vyjádření došla. Chápu o čem to bylo, vím, kdy to bylo psané a za jakým účelem. Tečka. Konec. Navíc David Bennent byl opravdu excelentní! Opravdu to zahrál na výbornou, vždyť ho 90% mé třídy začalo nenávidět, a když už se na něčem shodne tolik lidí z mojí třídy... to už je co říct! :-D (12.11.2009)

Na Plechovom bubienku je patrné, že sa jedná o románovú adaptáciu. No a adaptácia je to vydarená, aj napriek tomu, že literárny základ nezaprie. Dosť som alergický na vyjadrenia kritikov, že niektoré romány sú nesfilmovateľné. Všetko je sfilmovateľné a všetko sa dá natočiť záživne. Plechový bubienok bol asi ťažký oriešok, ale ako vidno, všetko sa dá. Videl som už dávno, ale vzhľadom na tému a herecké výkony Adorfa a predstaviteľa malého Oskara sa na takýto ťažký film nedá zabudnúť. (08.08.2012)