Návrat ztraceného syna

Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas (23.11.2012)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

Návrat ztraceného syna považujem za zaujímavý film. Nerozumel som všetkému, nie so všetkým som súhlasil, ale ani raz som nemal potrebu zapnúť rýchloposun. V tom sa líšil od iného Schormovho filmu - Každý den odvahu, ktorý som prakticky celý odignoroval, lebo mi nemal čo povedať. V Návrate mi prekážali niektoré dialógy, na môj vkus príliš neherecky deklamované, na čo som pomerne citlivý. Veľmi vzdialene mi pripomenul Dobří holubi se vracejí, a to nielen názvom. (07.10.2020)

Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem. (17.03.2009)

Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit. (22.05.2008)