Nanuk - člověk primitivní

Na Nanukovi se mi líbí jeho nepředstíraný a neafektovaný humánní rozměr. Na celém projektu je strašně moc vidět, s jakou úctou a dobrými úmysly - porozumět eskymáckým životním potřebám a představit je v co nejautentičtější podobě civilizovanému světu - k němu Flaherty přistupoval. Celé by to ještě lépe fungovalo, kdyby se epizodní dění zformovalo do souvislejšího filmového příběhu, což by vzhledem k zinscenovaným scénám nebyl už takový problém, ale i jako sonda na jinou planetu orámovanou jak základními živočišnými pohnutkami, tak i nejprůzračnější formou nezkaženého lidství, působí i takřka po celém století tenhle hraný dokument plnohodnotným a aktuálním dojmem.... 85% (07.12.2015)

Nejvýznamnější poetický dokument Flahertyho. Chce ukázat, že jsme všichni stejný bez ohledu na to, z jakých částí kdo pochází. Eskymáci ale nežijí tak, jak to Flaherty ve filmu vykresluje.. Snaží se podnítit staré zvyky komunity (způsob lovu apod.). Domorodcovo tělo je symbol estetické krásy, protože je odhaleno. Těžko si představit, že by Flaherty takto vyfotil svou polonahou ženu jak jde spát. Ukazuje to tehdejší postoj k primitivním národům. Kolem filmu se vytvořily různé diskursy (koloniální apod.). ˇFilm je zároveň propagace obchodnické firmy s kožešinami, i když ve skutečnosti její obchodování s Inuity s kožešinami tak bezproblémové a radostné nebylo. Flaherty má smysl pro vizuální působivost. Jeho pobyt s Eskymáky točí tři roky, 25 tisíc metrů mu při vyvolávání v Torontu shoří a tak pak už film vyvolává na místě. V letech 1900-1910 se zde pohybuje na území, o které se přetahují USA a Kanada. Používal jedny z prvních kamer, které bylo možno dát na stativ, což rozšiřovalo filmové možnosti. Takto se točilo už během 1. světové války, v níž měla každá armáda své filmové oddělení. Flaherty během natáčení promítá svou práci Eskymákům a v deníku popisuje jejich reakce. Film pak nabízela společnost Paramount, ale byli přesvědčeni, že v kinech o něj nebude mít nikdo zájem. Ale v USA ho produkuje také společnost Pathé a ta udělala první veřejnou projekci Flahertyho filmu. A velmi úspěšnou. Pouští ho s 60 minutovou groteskou jako předfilm (Putička). Film se ale prosadí sám. Akademické debaty o filmu se točí o tom čím je akademický a čím poetický. Vědecký není. Zobrazuje obecně platné lidské hodnoty. Příběhová linie filmu je roztěkaná. Vrcholí slavným lovem tuleňů.. V mizantscéně se zdůrazňuje tělo přírody a Inuitů a boj s nehostinnou přírodou, který je pro Eskymáky důležitý. Soužití lidí a ukázání obecně platných hodnot. Flaherty nechtěl jen popis, ale využíval naraci. Používá jednoduché vyprávění. Lov tuleňů je povinný prvek cestovatelských dobových filmů - vždy je v nich lov divokého zvířete. Postavy herců jsou oproti krajině malé, vzdálené. Tak se Inuité sami zobrazovali v kresbách. Inuitské vnímání krajiny bylo totožné s vnímáním svého těla. To se v dřívějších filmech nevyskytuje. Rychlostí a délkou záběru vidíme inuitské vnímání času.. (04.01.2018)

Dokument to rozhodně není nadčasový, protože jako inscenovaný a zcela nahraný ve skutečnosti nezobrazuje život Eskymáků, ale představu, jakou o nich po pár dnech pozorování Flasherty měl. Nevím, jestli je pravda, že sami Eskymáci se divili, jaké to mají hrát idioty, ale oni vlastně nic podivného nedělají - většinu filmu sedí v iglů. Jako dobovou atrakci to chápu, uznávám Flashertyho odhodlání to (opakovaně) natočit, ale film jako takový oceňuju jen coby neotesaný základní kámen žánru. (17.11.2012)

Flaherty a jeho definice dokumentu, který je nám podsouván jako reálná a upřímná výpověď. Bohužel už zde se dají najít nějaké ty okliky, které byly nutné pro dobré filmařské vyjádření a věřte, že kupříkladu taková stavba iglú se nepovedla hned napoprvé. Protipól k Muži s kinoaparátem by měli vidět všichni, kdo se alespoň trošku snaží nakouknout pod pokličku subjektivního vyjadřování skutečnosti, které je nám podsouváno jako objektivní. Základ žánru a velmi příjemná hodina v extrémních podmínkách. (17.06.2005)

Tak konečně se mi podařilo shlédnout tento dokumentární skvost o životě eskymáku, od otce dokumentaristiky Roberta Flaheryho jako takové. Co ho ale k takovému počinu vůbec vedlo? Dobrá otázka a velice jednoduchá odpověď. Sám se někdy v letech 1912-1919 zúčastnil asi čtyř expedic do severokanadské subarktidy. Filmový materiál který si dovezl z těchto výprav, však nad všechna očekávání zničil. Ještě ale před natočením Nanuka žil asi dva roky mezi inuity, jak se sami nazývají myslím že ještě dnes tito prapůvodní obyvatelé. Ve svém filmu nám v láskyplných ale také v romantizujících obrazech představuje každodenní starosti Nanuka Nyla a jeho rodiny, jeho lovecké zvyky a jejich věčný a neustálý boj s přírodou. Opravdu moc krásný a vysoce hodnotný filmový zážitek, ukazující lidi v inscenovaných situacích, které přesně odpovídají autentické skutečnosti. Tímto stylem se zásadně liší třeba od Sovětské dokumentárnické školy která dávala spíše přednost bezprostřednímu zachycení skutečnosti. Jasně Sověti by tento film viděli jenom jako takovou malou agitku ale u Flahertyho je to úplně o něčem jiném ten staví do popředí zájmu všelidský humanismus tak trochu prodchnutý lyrismem. Nádherné a navíc natočené v opravdu v drsných podmínkách. Ne, každý by to dokázal! (04.09.2006)