Hořká rýže

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65% (12.08.2012)

Jedno ze základních děl italského neorealismu v režii klasika tohoto žánru s bezchybným vylíčením sociální situace i několika příkladných, ale ne škatulkových, osudů. Herecké výkony jsou skvělé. Silvana předvádí všechno, co v sobě i na sobě má, a jak tak koukám, tak se ideál ženské krásy a sexsymbolu za poslední půlstoletí až tak nezměnil. (15.04.2005)

Film Riso amaro od Giuseppeho De Santisa skúma rozmanité dimenzie ženskosti, vykresľujúc ženy ako centrálne protagonistky. Aj keď sa príbeh občas pohybuje v rámci patriarchálnych schém, sila a autorita ženských postáv sa nikdy nestráca. Marcova rétorika o jednote pracujúcej triedy naznačuje hlboké politické presvedčenie, ktoré sa však ukáže byť povrchné a krehké. Walter skončí ako sebecká postava, ktorá sa skrýva za Francescou pred políciou, čo ho odhaľuje ako nedôstojného partnera pre Silvanu s jej intenzívnou vášňou a ambíciami. V tomto filme sú ženy nositeľkami osudových rozhodnutí. Marco sa ukazuje ako postava obmedzená strachom z rizika a ukrytá za maskou falošného idealizmu. Francesca je však tým, kto ho inšpiruje k akcii svojou odvahou a rozhodovacou silou, pričom on sa obmedzuje len na jej nasledovanie. Muži sú zväčša zbytoční, prípadne ich prítomnosť má devastujúce následky. Silvanina samovražda, tragický akt sebauvedomenia, potvrdzuje dôležitosť žien pre seba navzájom a zároveň zobrazuje deštruktívnu moc mužskej túžby po dôležitosti. (02.08.2023)

Ak som teda napokon správne napočítal, tak Horkú ryžu postupne zozbieralo rovných 7 až 9 scenáristov, a pritom hotový výsledok ešte dokonca predčil i moje celkové očakávania... • Napríklad, na vyzývavý tanec Boogie-woogie v podaní talianskej herečky Silvany Manganovej, len tak určite rýchlo nezabudnem, pričom toho je v podstate ešte oveľa viac, čo ma oslovilo na tomto, vskutku naprosto geniálnom, neorealistickom, De Santisovom počine, v ktorom jednu z prvých úloh vytvoril i začínajúci herec Vittorio Gassman, ktorý tu už bol predsa „dávno” pred samotným Marcellom, však? • Začnem so sexy "mangankou", ktorá mi mimochodom mimoriadne pripomínala svoju švédsko-americkú kolegyňu Ingrid Bergmanovú, alebo režisér pôvodne hľadal do titulnej úlohy niekoho na spôsob „Rity Hayworthovej”, ku ktorej má ústredná predstaviteľka podľa mňa tiež veľmi blízko. • Scenáristi sa predovšetkým asi najviac zamerali na prostredie: ryžových plantáží, do ktorých následne umiestnili i množstvo nasledujúcich „zberačiek ryže”, a vlastne to okorenili všetkým ostatným, čo s tým skrátka priamo súvisí, t.j. samozrejme, že musia i niekde (po)bývať, čo je ďalším, pozitívnym článkom filmu ako celku, ktorý rovnako nadštandardným uchopením rozšírili i o ďalšiu podzápletku v podobe postáv: seržanta a zlodeja, a či by to snáď nakoniec (vy)stačilo iba v tom prostom význame: sa prizerať na tieto krásne ženy počas pracovného nasadenia? Samo o sebe, rozhodne, áno, ale nakoľko sa už v úvodných záberoch vykryštalizovala daná situácia, jednoducho povedané, sa rozdali karty, a tak tým pádom už len ostáva sa vynadívať, ako s nimi hráčky/hráči naložia, aké tromfy skrývajú v rukávoch, čo je identicky pozoruhodná záležitosť. • Jeden z najlepších talianskych titulov všetkých čias, aké som mal možnosť vidieť, za čo mu patrí všetká česť; keď zrovna toto „majstrovské dielo”, je tak extrémne návykovou vecou, že tomu normálne ani nechápem! (30.08.2023)

Mistrovské dílo italského neorealismu. De Santis zakombinovává ve svém melodramatu i několik žánrů navíc - dokument, je viděl i odlesk westernu v osobních soubojích a třídních rozdílech. Po svém uvedení dostával diváky do varu záběry na ženy lopotící se na rýžových polích, ropzálené sluncem a poodhalujícími sukněmi, které byly jinde tak nápadně ukazovány, jak už zde bylo řečeno tehdy 19-ti letá Silvana je měla opravdu dlouhé.Přes noc se ní a z režiséra staly legendy. Film i po 60 letech neztratil nic ze svého lesku a strhující podívaná je to od první do poslední minuty. (19.04.2005)