Maboroši no hikari

Dějově jde o krátkou povídku roztaženou na dvě hodiny, s poměrně zřejmou paradoxní pointou. Podstatné je zde budování atmosféry, Koreeda se u diváka snaží probudit pravou hemisféru. Obrovský je důraz na vizuální stránku - záběry jsou tak nádherné, že jim člověk promine i jejich mnohdy šílenou délku. Měkký a jakoby lehce nedoostřený obraz mě ze začátku sral, posléze jsem jím však byl doslova zhypnotizován. Jsem nadmíru spokojen, ale silnější je podle mě režisérovo aktuální (a zde hloupě podhodnocené): http://www.csfd.cz/film/266140-nafukovaci-panna/ (31.07.2010)

Debutový celovečerný film japonského režiséra Hirokazua Kore-edu z roku 1995 rozpovedá príbeh o žene Yumiko (Makiko Esumi), ktorej manžel Ikuo (Tadanobu Asano) spácha samovraždu. Yumiko následne odchádza z Osaky na vidiek, kde vyrastala, aby našla nový zmysel života. Hoci môže príbeh pri takomto opise vyznievať ťaživo, v skutočnosti je necelá "dvojhodinovka" vcelku jednoduchým kúskom, ktorý sa príliš nepúšťa do hlbokých osobnostných či filozofických úvah, aké by možno divák mohol očakávať. Samozrejme, snímka sa im úplne nevyhýba, ale nehrajú v nej prím, skôr ju iba dopĺňajú. To, na čom Kore-edova debutová "dlhá metráž" stavia, je najmä vizuálna stránka. V príbehu, ktorý plynie svojím vlastným tempom, tak diváka postupne viac zaujmú statické zábery v spojení s jemným, ale presným a účelným strihom. Nehybné, statické obrazy zároveň nechávajú vyniknúť výpravu, ktorá pôsobí takmer ak nie priamo komorným, tak minimálne minimalistickým (úsporným) dojmom, čo k príbehu veľmi dobre pasuje. Rovnako dobre doň pasuje, respektíve ho dopĺňa zvolený hudobný sprievod. Maboroshi no hikari je filmom nielen o Yumiko alebo jej manželovi, ale o ľuďoch všeobecne. Kore-eda však atmosférou a akýmsi odstupom, ktorý si so sebou snímka nesie, diváka príliš blízko k ľuďom nepúšťa a dovoľuje mu ich pozorovať akoby z určitej vzdialenosti. Možno aj práve preto divák nemá úplnú možnosť nahliadnuť do vnútorného sveta Yumiku a viac-menej vidí iba to, čo všetci ostatní (mysliac tým postavy okolo Yumiko vo filme). Dielo zaujímavé najmä vďaka vizuálnej stránke. (26.07.2022)

Kore'eda má tři filmařské polohy - buď točí hluboce propracovaná psychologická rodinná dramata typu Nehybné chůze nebo Nikdo to neví, nebo pocitové filmy, na které se divák musí naladit, aby vše vnitřně pochopil. A Maboroši no hikari patří rozhodně do té druhé kategorie. Dějově vlastně velmi jednoduché, bez žádné větší pointy a postava Yumiko není propracovaná klasickým způsobem, takže se tak ani nedá "chápat", ale její nitro zde v plné kráse odhalují střídmé dialogy, velké celky, tiché "osamocené" záběry s jednou mlčící nebo cosi pozorující postavou v popředí, hudba ozývající se pro naznačení vnitřního posunu... a vše tvoří cestu za smířením a pochopením (resp. přijetím) nepochopitelného, která je v závěru překvapivě silná. Není to film pro každého, naladit se na jeho pomalou (až skoro slow-cinema) atmosféru není lehké a sám nemůžu říct, že by mě to nadchlo na sto procent, ale určitě se mi to líbilo a hlavně jsem z toho cítil přesně to, co Kore'eda chtěl. Z jeho filmografie je to náladou podobné Distance, ale tohle se mi líbilo víc. Distance je sice o smíření v určitých místech silněji, ale zatímco Maboroši no hikari má s atmosférou krásně ladící statické záběry, Distance většinou používá rozklepanou kameru, která výsledný dojem z tématu kazí. 4* (15.10.2023)

Pro filmy, kde jsou nezdravě dlouhé záběry, ve kterých se nic neděje, asi nikdy nebudu mít pochopení. A nejen záběry, ale ve filmu celkově se skoro nic neděje. Kamera vše zabírá z dálky, jako kdyby vám režisér nechtěl dát možnost se pořádně seznámit s postavama. To, že 95% záběrů je statických, na zábavě taky nepřidá. Na tohle dílo si za rok už nejspíš nevzpomenu, ale vzhledem k tomu, jak mě nadchly Koreedovy novější filmy, to určitě není poslední, co jsem si od něj pustil. (18.08.2014)

Veľký životný úsek hlavnej hrdinky vo vizuálne podmanivom až meditatívnom štýle. Koreeda si vypomáha dlhými zábermi, aby utužil pocit samoty. Krásne prostredie japonského vidieka a snaha o zobrazenie všedných okamihov funguje dokonale. Drámu nachádza na miestach, kde sa nič nedeje. Významy sú prekryte bezchybnou formou. Hudba ladne dopĺňa emotívny motív. Detaily tu takmer neexistujú. Emotívnosť snímku je ale na veľmi vysokej úrovni. Všednosť povýšená na umenie. Páči sa mi ako film skrátka existuje. Nepoučuje. Dýcha z neho étericky silná myšlienka prázdnoty duše a srdca. Krásne a takmer dokonalé. (25.12.2014)