Solaris

Nechápu proč jsou tady na nový Solaris všichni tak tvrdí. Znalý knižní předlohy i Tarkovského filmu jsem Soderberghovu adaptaci zhltl už potřetí a jsem stále nadšen. "Nový" Solaris je určitou komorní a odlehčenou (vynecháním části obsahu) verzí toho "starého", zaměřuje se hlavně na psychologickou stránku románu (tedy na Hari/Rheu) a tu filozofickou nechává k rozpitvání Tarkovského verzi - apropoz napoprvé mi drsně chyběla hlavní pointa knihy (tedy myšlenka, že planeta Solaris je entita podobná dítěti, které si jen hraje se svými novými známými a oťukává je) - tato pointa je ale na konci filmu přítomna - je to ten moment, kdy se Kelvin pomalu dotkne ruky návštěvníka/dítěte. Je to sice trochu latentní náznak, ale mě to stačilo. Komu to nestačí, ať si přečte knihu.Vyzdvihnu oba hlavní herce (ostatní ne) a SKVĚLOU hudbu Cliffa Martineze - soundtrack si pouštím už dva roky. Skvělý film, neprávem nedoceněný... 9/10 (28.11.2006)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

Pomaly plynúce, komorné existencionálne dielo bez ohromujúcich efektov, bombastickej akčnosti a kašírovanej umelosti sa sústreďuje na príbeh psychiatra, ktorý pomáha liečiť civilizačné trápenia iných, sám sužovaný stratou manželky. Jedného dňa je povolaný na pomoc pri objasnení záhadných udalostí, ktoré sa stali na vesmírnej lodi skúmajúcej planétu Solaris, vyžarujúcu akúsi komunikatívnu energiu. Po prílete nachádza posádku v značne dekonštruovanom stave, či už fyzickom alebo psychickom. Onedlho príde na príčinu, prostredníctvom ktorej je konfrontovaný nielen so svojím doterajším životom a príčinami smrti jeho manželky, ale aj so sebou samým a s odvahou ponechať svoju fyzickú schránku neznámemu svetu. Je možné z predchádzajúcich vzťahovo-životných udalostí zopakovať si niečo inak a snáď aj lepšie? Nastolené sú aj iné, priamo nevyslovené otázky o smrteľnosti, zmysluplnosti nahradenia starého novým, o možnosti, či nemožnosti zostrojenia kópie niekoho len prostredníctvom myšlienok a spomienok niekoho druhého, o tom, či má človek právo rozhodovať o osude inej formy života, či forma je len fantáziou, vírusom, a podobne. Isteže, knižná predloha Stanisława Lema je kongeniálna, Tarkovského spracovanie vynikajúce, ale ani táto verzia nie je vôbec zlá, čo je vzhľadom na rok vzniku, krajinu vzniku a hlavného hereckého predstaviteľa temer maličký zázrak. (03.08.2004)

Právě proto, že si z mistrně napsané předlohy Stanislawa Lema vzal Steven Soderbergh jenom základní dějovou linku, je její filmové převedení neuvěřitelně rozvleklé i díky necelé stominutové délce. Jistě, nejsem přítelem „kopírovaných“ knižních adaptací, ale snaha o plané filozofování na téma lidského života a jeho ceny je při velmi přímém bazírování na předloze dosti rozporuplným tahem.Většinu síly se Soderbergh snažil vložit do dialogů, jenomže ty kromě údernosti, stylu a švihu postrádají taky logický smysl a režijně nikterak objevná práce sice drží atmosféru v hodně temných koutech, ale mnoho scén není dotáhnuto do konce a celkově pak film působí dojmem obrovské roztříštěnosti. Naštěstí je zde však výtečná dvojice George Clooney a Natascha NcElhone, kteří se k sobě tak dokonale nehodí, až se to vlastně skvěle pozoruje. Jenomže jako jednotný filmový kousek je Solaris absolutně nestravitelný a to i přesto, že tak krásně vypadá. (19.08.2005)

Celý film jsem ani tak nepřemýšlela nad zápletkou, jako spíš nad tím, jak se tady Soderbergh snaží natočit film o něčem, co chápe jen on. Což je škoda, protože měl po ruce dobré herce i netradiční prostředí. Filmy, jejichž konec nejde pochopit, mi většinou vůbec nevadí a to proto, že nad nimi musím aspoň zapřemýšlet. Bohužel Solaris tak rychle vyšumí, že je nad ním přemýšlet docela zbytečné. (28.10.2009)