Štěstí

Tod Solondz rád a zase provokuje. Ale keď on je tak dobrý režisér a zase mu to prechádza. Američania a aj my dobre vieme, že má čo kritizovať a veľa ľudí môže v postavách spoznať samých seba alebo svojich blízkych. V 90tych rokoch je ešte možné badať reflexiu doby a pokusy o zachytenie ich spoločenskej atmosféry. Spolu so Safe je Šťastie jeden z kľúčových nezávislých filmov 90tych rokov, ktoré sa o to snažia. Dá sa povedať, že sú orámované Altmanovými Short cuts a vrcholia Happiness. Možno preháňam. Dnes mi takéto filmy chýbajú. (05.06.2012)

"Zdá se, že vše co jsem kdy chtěla, jsem nikdy neměla. A tak není divu, že život mě smutnou nechává. Kdepak jsi, štěstí? Hledám tě už staletí. Co jsi zač, štěstí? Já nemám ponětí. Štěstí, proč se mi stále vyhýbáš? I když jsem v koncích a život nic dobrého nevěstí, netroufám si skončit s mým hledáním štěstí. Kdepak jsi mé štěstí." To zpívá v jednom momentě Joy a na konci filmu bych jí poradila, ať si rychle sbalí kufry a odletí ho hledat jinam. Jinak já a moje pocity vzhledem k viděnému jsou zase dost ambivalentní, protože o průměrný snímek přece jen nejde, ale těch nechutností tam bylo na můj žaludek docela dost. Je to až příliš děsivé a drsné zrcadlo naší doby a lidská zvrácenost začíná mít k mému smutku zelenou. Těch pár úsměvných a absurdních chvilek tam bylo moc málo, takže když vystříhám všechny ty úchylárny, jsem ochotná jít i na tu čtyřku, ale už ho nechci vidět ani náhodou. (10.11.2013)

Tak moje dřívější zhlédnutí Života za časů války se mi opravdu vrátilo jako bumerang, protože některé z postav využil Solondz právě už ve Štěstí, a to nejen totožných jmen, ale částečně i typů charakterů, takže to bylo místy jako neustále se vracející déja vu (naštěstí ve „starší“ verzi bylo využitou mnohem větší spektrum podivínů). A také atributy Života odpovídají těm ve Štěstí (znovu vládne absurdita), jen jsou propracovanější, vypointovanější, rozhodně jsem se podstatně víc bavil (nejvíc asi u scén s psychiatrem, ať už to bylo jeho „zaujaté“ poslouchání pacienta, vlastní způsob terapie či dobře mířené otcovské rady synovi; dost často pomohla i harmonická hudba nehodící se do daných situací). A přibylo i více cynismu (nikým nepostrádaný kolega Andy) a rytí do všech těch pokrytců (kteří přitom mají své vlastní úchylky, kostlivce ve skříni) a všemožně se přetvařujících jedinců (společnému posezení dvou „dokonalých“ sester se stejně tak „skvělým“ životem se snad ani nejde nevysmát). Na druhou stranu nechybí ani vyloženě vážné scény, které jsou trochu jako pěst na oko a kvůli nim pak film působí poněkud nekompaktně. Proto dávám pouze slušné 4*. „Co by se stalo, kdybych mu sehnal...profesionálku, chápeš?“ – „Profesionálku?“ – „Děvku. Co by ho to mohla naučit. Pro začátečníky, chápeš...zaučit ho.“ – „Ale, Joe...je mu jedenáct.“ – „No jo, máš pravdu. Máš pravdu. Už je pozdě.“ (22.07.2014)

Škoda, že také nemohu potvrdit nával diváckého štěstí, kterým by mě Happiness zahrnul, i když po nejlepším filmovém stěru všech dob, ohromnou to satisfakcí všech odmítnutých, neatraktivních tlouštíků, se nabízelo slibné pokračování ve stejném duchu, nestalo se tak - můj obdiv získal už jen odevzdaný ploužák v zaplivaném baru, který jím náhle zkrásněl a lstivé úskoky k dosažení sexuálních radostí páně Maplewoodova, jinak musím s účastí konstatovat, že za velkou louží nemají originální už ani úchyláky, minimálně srovnání s kolegy ze severu Evropy rozhodně nesnesou a nápomocná jim nebyla ani rozverná renesanční hudba, střídaná allenovsky laděnými instrumentálkami, snad pro zlehčení situací, které by útlocitní jedinci nemuseli unést... no, já snesu rozhodně víc. (18.01.2014)

Na americké poměry neobvykle otevřený film, nabízející několik dějových rovin, které se místy prolínají nebo alespoň dotýkají. Herecké výkony vesměs méně známých tváří jsou vynikající, hlavně ten kluk, co hraje psychiatrova staršího syna, tak ten je fakt dobrý. Celkový dojem z filmu mám více než dobrý, nečekal jsem nic světoborného, ale opak byl pravdou. (13.08.2002)