Štěstí

Vítejte v Americe, zemi neomezených možností a nejroztodivnějších úchylek. Neřekl bych, že postavy ze Štěstí jsou o moc výstřednější než postavy z jiných filmů, akorát o nich víme mnohem víc. Nic nám není zatajeno, díky vnitřním monologům dokonce slyšíme, co si hrdinové myslí. Problémy, které mezi nimi vznikají pramení z jejich neschopnosti naslouchat druhému. Zároveň před sebou skrývají podstatné a říkají si lži. Jsou příliš zahlceni vlastními obsesemi, dosahováním vlastního uspokojení. Solondz obsáhl poměrně široký populační vzorek, aniž by si musel vypomáhat mozaikovitým vyprávěním. Několik různých generací a sociálních skupin spojuje krom jejich závislostí (na zmrzlině, sexu, úspěchu, tamagoči) táž rodina. Také proto může být vše završeno nezapomenutelnou scénou u jednoho stolu. Humor Štěstí je částečně založen na výrazných protikladech mezi postavami navzájem (křehká dívka x hlučný Rus, žena, která sex nenávidí x muž, který je sexem posedlý) i mezi neklidnými postavami a uklidňujícím prostředím (převaha zelené a růžové barvy). Solondzův sadistický smysl pro humor se nejzřetelněji projevuje během rádoby-dojemných okamžiků společného souznění, které vzhledem k naší znalosti souvislostí jako až tak dojemné vnímat nelze. Dialog otce a syna o masturbaci logicky dostává úplně jiný rozměr, když známe otcovo „zaměření“. Nakládání s postavami ale není necitlivé či vysměvačné, jen brutálně upřímné. Podobně by mohla vypadat Americká krása, mít Mendes odvahu ukázat nám holou pravdu. Dokáže-li Štěstí vtipně otevírat ožehavá témata, stejnou zásluhu jako Solondz na tom mají herci. Dobře si asi uvědomovali, že jim účast v něčem takhle nekonformním za ten risk stojí, třebaže většina z nich nepatří, nebo přinejmenším v době vzniku filmu nepatřila mezi velké hvězdy (nejvíce překvapuje účast tehdy pravděpodobně nejznámější Lary Flynn Boyle). V dlouhých záběrech bez střihů mají spoustu prostoru „rozvést“ své filmové charaktery, přesvědčit nás, že si zaslouží soucit. Ano, od pohledu perverzní Philip Seymour Hoffman taky. Štěstí je komedie pohybující se na hraně a jako taková nesedne všem. Mne dokázala rozesmát již prvními minutami. A po skončení? Cítil jsem se šťastný. Doporučuji vám zkusit ji taky. 90% Zajímavé komentáře: Rex Mundi, Radko (22.12.2010)

[2,5*]     "Hey, you come one day. You'll see."     Úchylná prehliadka rozličných sexuálnych deviantov, ktorá ma svojim "humorom" míňa veľkým oblúkom. Todd Solondz tu v snahe napodobniť Woodyho Allena (v perverznejšej a nevtipnej forme) vytvoril strojený, poriadne vykonštruovaný svet so zrejmým úmyslom diváka za každú cenu šokovať a znechutiť. Je tu doslova celé panoptikum odpudivých postáv, ktoré sú ale "sitkomovsky" ploché (keby to boli aspoň vtipné karikatúry, tak nič nepoviem). V tej odpudivosti medzi nimi vynikajú mimoriadne hnusný úchyl Allen (všetka česť herectvu Philipa Seymoura Hoffmana), úlisný pedofil Bill Maplewood (Dylan Baker) a tlstá psychopatka (Camryn Manheim). Do toho ešte hraje strašne plytká hudba, ktorá s týmto svetom dokonale ladí. Nuž, aj takéto filmy sa občas objavia medzi 1001 filmami, ktoré musíte vidieť, než umriete. Nemyslím si, že by mal Todd Solondz nejaký filmársky talent, aspoň podľa toho, čo predviedol za jeho doterajšiu, viac ako 30-ročnú kariéru.     "It was a crime of passion. I'm a passionate woman." (31.10.2022)

Pokud si dobře vzpomínám, uvádí Sigmund Freud v některém ze svých textů příklad "štěstí", které pocítíte tehdy, když vám za studené noci vyleze palec u nohy z pod peřiny a začne mrznout a vy si jej zastrčíte opět pod peřinu. Tím ovšem nechci "štěstí" v Solondzově filmu nijak zlehčovat. Jsou to zkutečná štěstí. Zde na poli sexuality, ale podobná jsou i v oblasti osobní kariery, byznysu či politiky - zde jsou ovšem nejpatrnější. Je pravda, že ještě před padesáti lety by byla jen málo myslitelná, ale to jen proto, že na ně nebylo v rámci boje o existenci dost času. Dříve se "štěstí" uskutečňovalo rychle a brutálně. Zde máme čas se v něm nimrat, a díky tomu i něco poznávat a poznané s něčím srovnávat. Rodinu Jordanovu a osoby, které s ní přicházejí do styku, nevidíme jako absurdity nebo extrémy, jsou součástí běžného toku života. A navíc: budoucnost se neptá, co bylo reálné a co virtuální, zůstává jen "štěstím" nasládlá pachuť života. Sám si o významu štěstí dle Todda Solonze ani dle svého života moc nemyslím. Raději zpět k Freudovi, který chtěl zřejmě říct, že štěstím je okamžité odstranění tělesné či duševní bolesti - nic nad to. Pokud vás dneska nebolí zub, máte štěstí. A pokud ano, budete ho mít, až vám ho zubař vytrhne. (17.07.2021)

Film je typickým důkazem toho, že dáme-li dohromady bandu úchylů a podivínů, nevznikne nutně skvělý a nápaditý film. Všichni jsou v hajzlu, podivní a ujetí, ale taky naprosto normální nezajímaví lidé. Nejen, že mne jejich příběh nezajímal, ale přímo mě nudil. A tak z celého zázraku v rytmu filmu Magnolia zbyla jen kontrovernost (ovšem jen pro Američany, Evropan je zvyklý na tvrdší kusy). Nelze upřít pár dobrých scén a slušné herecké řemeslo, ale jinak těžká vykrádačka.... (16.12.2010)

Vážně hodně hnusnej film o hnusných lidech, co se k sobě navzájem hnusně chovají, kdy jsem občas váhal, zda se smát anebo jen zírat; nejedna scéna totiž (snad záměrně) balancuje na hranici drsné reality s komickou absurditou a umím si představit, že někdo se bude smát víc a někdo naopak vůbec (a k tomu případně filozofovat, že tohle je pravdivý film o tom, jací všichni jsme...). Pro mě však (nejen) díky tomu zůstal tak nějak na půli cesty. Philip Seymour Hoffman a hlavně Dylan Baker jsou každopádně výborní. 6/10 (21.07.2010)